Antonín Buček získal cenu Josefa Vavrouška
Nominován byl za propracování teoretických základů územní ochrany přírody, zejména Územních systémů ekologické stability krajiny a jejich prosazování v praxi. Dále za trvalou činnost v praktické ochraně přírody a krajiny, zejména v ČSOP, osvětovou a vzdělávací činnost (např. jako spoluzakladatel časopisu Veronica), zásluhy na obnově tradice pozemkových spolků a role neziskových organizací v ochraně přírody. Laudatio viz níže.
Dalším oceněným je Miroslava Knotková - ředitelka Energetické agentury Zlínského kraje. Nominována byla za realizaci desítek komunálních projektů zaměřených na využívání obnovitelných zdrojů energie v obcích a úspory energie ve veřejných budovách, především pak za zcela nadstandardní a neobvyklou podporu starostů obcí ve Zlínském kraji při zpracování projektů. Laudatio na Miroslavu Knotkovou z pera Yvonny Gaillyové.
Laudatio na Antonína Bučka
Dámy a pánové, vážení přátelé!
V Brně - ve městě, ze kterého pochází a ve kterém žije docent Antonín Buček - stvořil začátkem 60. let jeden dnes již téměř zapomenutý básník sbírku Obsaďme všechny hvězdy. Nedlouho nato na básníkovo bezmezné a tehdy všeobecné nadšení nepřímo reagoval další Brňan - spisovatel přírodních próz Jaromír Tomeček. Ve znamenitém eseji Purpurové slunce, uveřejněném v Literárních novinách, mimo jiné varoval: „Ano, obsadíme všechny hvězdy, možná, ale pozbyli jsme studánku, pozbyli pramenitý vánek, ztratili všeosvobozující chrámové ticho lesa a obklopili se stokami, čmoudem a řevem mašin. A posléze i z Luny vyhostíme harfu krále Davida a postavíme tam Dehtochemu."
Třebaže Antonín Buček nikdy nebyl zaníceným Tomečkovým čtenářem, mám za to, že právě on plně reprezentuje člověka, který se postavil proti zániku studánek a chrámového ticha lesa, proti čmoudu a řevu mašin, proti rozmanitým „dehtochemám", válcujícím nejen harfu krále Davida, ale především veškeré libé atributy jak divoké, tak i harmonické kulturní krajiny. Postavil se proti velmi cílevědomě, promyšleně a systematicky.
Odchovanec kdysi velmi populární Zeměpisné společnosti při brněnském Domě dětí a mládeže se spolu s několika dalšími kamarády a kamarádkami po maturitě rozhodl ponechat město za zády. Odešli dobrovolně z Brna do tehdy velmi zapadlých a opuštěných Orlických hor. Antonín tam pásl po dva roky krávy a mnoho přitom uprostřed modravých horských horizontů četl a přemýšlel. Když se roku 1961 vrátil do Brna studovat na lesnickou fakultu, už dobře od Robinsona Jefferse věděl, že „... člověk proniká hlouběji než k nervům nebo srdci přírody, / k lůnu nebo duši, / proniká až na kost, lhostejnou bílou kost panovnici."
Díky pasení krav byl tedy poučenější a moudřejší než my - jeho vrstevníci a spolužáci. Vzpomínám si, že už v prvním ročníku lesnické fakulty - téměř před půl stoletím! - dokonce založil debatní kroužek na ochranu přírody a životního prostředí. Zásadní vliv pak na něho měl profesor Alois Zlatník, veliký ekolog přírodního lesa, jehož životní krédo „výzkum přírody je nemožný bez ochrany přírody" beze zbytku převzal.
Dobře vím, že přítel Antonín Buček nemá chvalozpěvy rád. A tak využiji jeho nepřítomnosti, abych zmínil z jeho četných zásluh alespoň některé. Jako vedoucí oddělení životního prostředí a posléze oddělení geografických syntéz faktorů životního prostředí bývalého Geografického ústavu ČSAV v Brně řešil nebo se alespoň podstatnou měrou podílel na řešení environmentálně zaměřených výzkumů - například: Systém komplexní ochrany krajiny Českomoravské vrchoviny, Geoekologie brněnské aglomerace, Hodnocení změn krajiny v oblasti budování a provozu nádrží Nové Mlýny, Hodnocení vlivu energetické soustavy Dukovany-Dalešice na krajinu a životní prostředí, Prognóza vlivů průplavu Dunaj-Odra-Labe na krajinu, Geosystémová diagnóza životního prostředí České republiky.
Význam doslova iniciační mělo bezesporu Bučkovo setkání a posléze letitá úzká spolupráce s Igorem Míchalem. V součinnosti brněnského Geografického ústavu a pražského Terplanu tak vznikl např. Ekologický generel, již r. 1985 velmi kritický materiál o stavu životního prostředí v ČR, nebo začátkem 90. let Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva tehdy ještě celého Československa, který vezl Josef Vavroušek na světový summit o životním prostředí do Ria de Janeira. Obdobně významná byla Antonínova spolupráce s architektem Jiřím Löwem a dalšími při tvorbě koncepce a metodiky územních systémů ekologické stability.
Námětem na poutavý román byla situace v průběhu první poloviny 80. let, kdy pod jednou střechou starobrněnského kláštera na Mendlově náměstí usiloval Antonín o vyhlášení CHKO Pálava za biosférickou rezervaci UNESCO, zatímco pan opat Martinec se snažil o přeřazení zdejšího chrámu Nanebevzetí Panny Marie do kategorie papežských bazilik. Podařilo se to tehdy oběma.
Docent Buček vychoval na lesnické fakultě, kde působí od r. 1991 na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie, desítky vysokoškolských studentů na bakalářské, magisterské i doktorské úrovni, a to vždy se zaměřením k ochraně přírody a krajiny. Měl zásadní podíl na obnově výzkumu legendárních Zlatníkových ploch v pralesích Podkarpatské Rusi. Je spoluzakladatelem časopisu i Ekologického institutu Veronica a stejnojmenné základní organizace Českého svazu ochránců přírody, v jejímž čele dodnes stojí.
Antonína Bučka neustále něco nového napadá, neustále něco nového organizuje, a to s takovou vehemencí, že my někteří se mu raději občas vyhýbáme. Sám o sobě říká, že je hnusný pragmatik. Proto toho tolik stihne. A já bych na závěr rád dodal, že dokáže být i krásně bláznivý. Přesvědčil o tom už za studentských let, kdy vynalezl jednotku hustoty polévky 1 pfleger (polévka - jediná strava nás studentů - byla totiž vařena na Pflegrově ulici). Opakovaně hledal nenalezitelné rouby mišpulky v zasněžených vysokých Karpatech. A hlavně - po deset let organizoval Akci Dno, při níž byly ze zátopového území vodního díla Nové Mlýny přesazeny desetitisíce bledulí letních, sněženek, ladoněk, kosatců sibiřských, pryšců bahenních a také leknínů. Právě o bláznivé práci v bahně natočil Ivan Stříteský r. 1988 znamenitý film Chvála bláznivosti, který by se zajisté líbil i samotnému Erasmu Rotterdamskému.
Dámy a pánové, vážení přátelé, jsem přesvědčen, že cena Josefa Vavrouška se dostává konečně velmi zasloužilému krajinovědci a ochránci přírody a životního prostředí, v jehož rukou měla být už dávno.
Jan Lacina
