Cestování v jakékoliv formě patří k jednomu z nejtypičtějších jevů naší doby. Ať cestujeme do zaměstnání, v zaměstnání, či volném čase: na chatu, na dovolenou, do ciziny, za příbuznými nebo známými. Můžeme říci: „v dnešní době jsme všichni v pohybu“. Kromě jasných výhod spojených s možností rychle se přesunout prakticky na druhou stranu zeměkoule přináší doprava a cestování bohužel i řadu negativních důsledků. Ty navíc zůstávají skryty naším očím. Pokud porovnáme dopady na životní prostředí pro jednotlivé druhy dopravy, vychází jako nejhorší používání taxíku před osobním automobilem a letadlem. Taxík „vyhrává“ v této nevyhlášené soutěži především díky typickému použití ve městech a s tím související pomalou jízdou, častým zastavováním na křižovatkách a čekáním na klienta se zapnutým motorem.
Letecká doprava způsobuje největší škody, kromě spalování neobnovitelných surovin, produkcí spalin. Mezi „škodlivé“ spaliny patří i oxid uhličitý, který, jak víme, přispívá ke globálnímu oteplování Země. Dále letadla škodí především blízkým obyvatelům letišť nadměrným hlukem a také i záborem často původně úrodné zemědělské půdy. Jen samotná startovací a přistávací dráha pro velká letadla měří skoro 4 kilometry.
Dobrá, můžete si říci, co já s tím mám společného – taxíkem jsem jel 4x v životě a letadlem jsem letěl jen jednou do Řecka, to se mě přece vůbec netýká. Podívejme se tedy na dalšího, a objemem přepravy určitě největšího, hříšníka. Tím je osobní automobil. Stejně jako letadlo škodí především tím, co vypouští z výfuku. Jsou to opět látky přímo škodlivé jako jsou oxidy dusíku, freony, methan nebo oxid uhelnatý. Katalyzátory, které mají všechna novější auta, problém zcela neřeší, neboť začínají fungovat až při dokonalém zahřátí motoru – přibližně po 10 kilometrech jízdy, kdy se už mnohý řidič vydává do práce nebo vystupuje před nákupním střediskem.
I ten nejlepší katalyzátor neodstraní ani „kousíček“ oxidu uhličitého, který auta produkují stejně jako letadla. Jak jsem už zmínil, tento normálně zcela neškodný plyn je v současnosti hlavním viníkem oteplování naší zeměkoule. Ještě, že máme dostatek stromů, které tento plyn opět pohlcují, jinak by situace byla ještě horší. Každý rok u nás zahyne na silnicích přes tisíc tři sta lidí, na celém světě více než milión, což je údajně více než na nemoci srdce. Dalšími snad všeobecně známými problémy automobilismu je hluk, dopravní zácpy ve městech, narušování celistvosti krajiny jejím krájením na stále menší kousky, ale i zábor půdy – místo pole, zahrádky, louky jen asfaltová plocha.
Na druhém pólu škodlivosti nacházíme jízdní kolo, které škodí asi třicetkrát méně než automobil: ano, i kolo je škůdce: jeho výroba není „zadarmo“ a také dnes jezdí především po asfaltových cestách. Přesto je kolo velmi ekologicky skromné a hodné používání. Škoda, že například v Brně na něm může jezdit do centra zatím spíše jen šílenec a sebevrah – tak málo cyklostezek jako má Brno najdeme jinde těžce.
Je jasné, že většina lidí ví nebo alespoň tuší, čím vším auta či letadla přírodě a lidem škodí. Přesto cestujeme nejen do práce, ale i na dovolenou. Podle některých vědců v sobě máme geneticky zakotvenou potřebu se přemísťovat: jako naši předci sběrači a lovci. Cestování nám přináší poznání nových obzorů, rozšíření našich vědomostí, ale i jiného pohledu na sebe sama. Mnozí z nás, kteří se vydali při svých cestách na Východ, konstatovali už nedaleko našich hranic, že se u nás máme „jako prasata v žitě“ a že se mýlí všichni ti stěžovatelé na naše podmínky. Karel Čapek jednou napsal: „Když chceš poznat svoji vlast, jdi od ní co nejdál.“ Tato věta platí i dnes. Důležité je, že neříká, že máme letět nebo jet autem, ale jít. Chůze je zdaleka nejzdravější a také poskytuje největší prožitek spojený s cestováním.
My, kteří se přemisťujeme i jinak než jen chůzí: Až budeme příště usedat do našeho vlaku, auta, letadla, přemýšlejme o tom, co svým cestováním způsobujeme a jestli je to pro nás nezbytné. Až budeme mít příliš těžké svědomí, můžeme třebas sázet stromy nebo alespoň podporovat spolky, které je sází za nás.