Státní svátek připomínající „sametovou revoluci“ v roce 1989, je pro mne příležitostí uvažovat v cyklu Po kapkách nad tématem míry ohleduplnosti či neohleduplnosti naší současné společnosti ke stavu životního prostředí. Projevy neohleduplnosti se někdy označují pojmem konzumní společnost.
Pro shrnutí současného stavu jsem si vzala na pomoc pár ukazatelů z hodnotící zprávy o politice, stavu a vývoji životního prostředí v České republice za léta 1998 až 2005. Zprávu vypracovala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, která sdružuje 30 hospodářsky nejvyspělejších zemí světa a Česká republika se stala členem této organizace v prosinci 1995:
Objem přepravy od vstupu České republiky do Evropské unie vzrostl o 30 % a dá se předpokládat, že bude růst i nadále. Přináší s sebou problémy s kvalitou ovzduší, záborem krajiny, hlukem, bezpečností i lidským zdravím. Jen v roce 2003 vypustila silniční doprava do ovzduší asi 14 miliónů tun oxidu uhličitého, 230 tisíc tun oxidu uhelnatého, 95 tisíc tun oxidů dusíku a 45 tisíc tun těkavých organických sloučenin za rok. Ostatní druhy dopravy znečišťovaly ovzduší mnohonásobně méně. Pro srovnání: emise oxidu uhličitého ze silniční dopravy jsou přibližně třikrát větší než množství tohoto plynu vypuštěného do ovzduší elektrárnou Tušimice. Celkové množství vyprodukovaných odpadů se v posledních letech snížilo, ale objem komunálního odpadu – z něj především obalů – od roku 2001 roste. V roce 2003 se množství komunálního odpadu vyšplhalo až na úroveň 4,6 (čtyři celé šest desetin) miliónů tun, což je v přepočtu asi 450 kg odpadů na osobu a rok. Množství vytříděných obalů na občana se průměrně pohybuje kolem 28 kg ročně. Od vstupu do Evropské unie se naše zemědělské hospodaření vydalo opět intenzivnější cestou: zvýšilo se množství používaných dusíkatých hnojiv na současných 8,7 t (osum celých sedum desetin tun) na km2 a množství používaných pesticidů vyšplhalo na 130 kg na km2. Tato množství jsou ale pod průměrem evropské patnáctky.
A ještě si neodpustím uvést statistiku počtu ohrožených živočišných a rostlinných druhů: V České republice žije 90 druhů savců, z nichž je 20 druhů ohroženo (hlavně netopýři a šelmy). Na našem území se vyskytuje asi 220 druhů ptáků a z nich je více než 100 druhů ohroženo (hlavně ti, kteří žijí na územích trvale zatopených vodou). Z rybích druhů je ohrožena asi třetina z 65 identifikovaných, z plazů je ohroženo 6 druhů z 11, obojživelníků 8 z 21. Cévnatých rostlin se na území České republiky vyskytuje 2 700 druhů, z nichž je 1 000 zařazeno do kategorie ohrožených druhů.
Že se výčty hrozivých čísel špatně poslouchají? Souhlasím. Vždyť katastrofických zpráv podobného typu se nám všem dostává z médií přesmíru i o dalších oblastech života společnosti. Ve stručnosti lze výčet tun vypuštěných chemických látek do ovzduší, vody, půdy, množství odloženého odpadu či počty druhů ohrožených živočichů a rostlin považovat za důsledek životního stylu současného člověka, který je zcela odlišný od způsobu života našich předků třeba před sto lety. Potřeba komfortu, pohodlí, ale v některých případech jen základní potřeba obživy či tepla mají při současném systému fungování společnosti za důsledek změny přírody a krajiny, které dále plodí ohrožení člověka ve formě nemocí, povodní, změn klimatu, omezený přístup ke skutečně zdravým potravinám či vodě. A pokud si konzumnost života uvědomuji, mohu něco dělat?
Myslím, že možnosti alternativ, které jsou přírodě bližší, tady jsou: Biopotraviny, které byly vypěstovány bez pomoci či přídatku chemických látek, jsou k dostání nejen ve specializovaných obchodech, ale i ve stále větším počtu „normálních“ samoobsluh.
Český spotřebitel si může dovolit zakoupit kávu či čokoládu se značkou FairTrade – spravedlivý obchod. Ten zaručuje pěstitelům kávy, kakaa i dalších potravin, které v oblasti mírného pásma nerostou, důstojnější podmínky života, sociální podporu i větší dostupnost vzdělání jejich dětem. Cestovní kanceláře nabízejí pobyty nejen do vzdálených a turistikou hodně „postižených“ oblastí, ale i do bližšího okolí za využití nabídky podnikatelů ve venkovské či eko agro turistice. Integrované dopravní systémy ve velkých městech a k tomu budované cyklistické stezky mohou být alternativou každodenního cestování do zaměstnání a pobídnutím, abychom nechali auto doma.
Kontejnery poskytující prostor pro vámi vytříděný odpad už ve většině obcí jsou. A jak nemít po jednom větším nákupu hned plný koš odpadků, nás také určitě napadne. Můžeme se nechat inspirovat i v literatuře a na internetu. Úplně malé děti i příroda ocení používání látkových plenek či tzv. ekoplenek vyráběných s použitím nebělené celulózy.
Úspory energie utěsněním oken či dobrým izolováním stěn domů nebo jen vyměněním žárovek za kompaktní zářivky také pomohou snížit ekologickou stopu vaší domácnosti.
Ve výčtu toho, co je pro přírodu příznivější, jistě nesmí chybět nutnost prát v pracím prášku neobsahujícím fosfáty či umývat nádobí v ekologicky lépe odbouratelných čistících prostředcích – mezi které mohou patřit tak samozřejmé věci jako horká voda, trocha octu či šťávy z citronů.
Že právě u vás ani jedna z těchto ekologičtějších alternativ není a nebo je těžce dostupná? Nezoufejte! Když budete mít opravdový zájem, určitě se k vám časem nabídka jmenovaného zboží či služeb dostane. A nebo vás její nedostatek vyprovokuje, abyste se do podnikání s uvedeným zbožím či službami zapojili.
V tomto místě úvahy si dovolím použít ještě jeden ze závěrů zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj o stavu životního prostředí v České republice: Institut pro výzkum veřejného mínění uvádí, že asi jedna třetina dotázaných označuje problémy životního prostředí za „velmi naléhavé“. Dotazovaní také usuzují, že vláda není příliš aktivní v oblasti ochrany životního prostředí. Zpráva navíc konstatuje, že česká společnost je nevědomá v globálních environmentálních otázkách.
Je nevědomost důsledkem konzumních přístupů ve vzorcích spotřeby nebo výroby? Plodí nevědomost hrozbu, že naše životní prostředí bude za chvíli k nežití? Myslím, že nevědomost je jen jedna z příčin. Dalšími je nepokora, pýcha člověka, lenost a další „nectnosti“, posluchačům Proglasu jistě známé z Písma. Jan Skácel ale jedním veršem lehce dokáže porazit beznaděj, která z mé úvahy mohla vyznít: „Pevniny nadějí našich se potápějí, co svět světem je, ale z moře času vynoří se pro nové trosečníky nové ostrovy.“ Hezky optimistické, viďte?