Kampak teče voda z vany?
Když se kvapně loučí s námi,
tak se ozve zahučení:
Hú, a už v ní voda není.
Vykoupala, sbohem dala.
Kampak asi utíkala?
Začátek této dětské říkánky Jana Vodňanského se mi vybavil, když jsem přemýšlela, co sdělit posluchačům rádia Proglas na téma „šetření vodou “. Voda je pro nás tak zásadní a zároveň tak samozřejmá, že v každodenním životě, když svých 120 litrů denně spotřebováváme, většinou vůbec nepomyslíme na to, kde se vzala a kam a v jakém stavu od nás odteče. Na druhé straně to, že voda je v zásadě synonymem života na Zemi, že je třeba ji chránit, vážit si jí a šetrně s ní hospodařit, snad nikdo nezpochybňuje. Jenže vraťme se k naší básničce:
Vykoupala, sbohem dala.
Kampak asi utíkala?
Jak často si takovou otázku pokládáme? A ptáme se na to vůbec? Myslím, že zřídka. Alespoň u nás v Ekologické poradně Veronica se lidé častěji zajímají o to, odkud se voda k nim domů dostává a je-li pro ně dost dobrá.
Pro podrobnější úvahu o vodě v domácnosti si zkusme shrnout, na co všechno dnes vodu používáme a jakou vodu vlastně potřebujeme: Řekli jsme, že v běžné městské domácnosti každý spotřebujeme přes 100 litrů vody denně. Předesílám, že vody pitné, protože jiná nám z kohoutku neteče. Na pití a přípravu jídla je to z té stovky nějakých 5 litrů. Ale co dál – umývání nádobí, koupání či šetrnější sprchování – to je už množství aspoň pětkrát větší. Do pitné vody přimícháme nějaký ten jar, sprchový gel, šampón, kondicionér – a šup s ní do kanálu, do čističky (naštěstí) a do řeky. Pak tu máme praní, nejčastěji v automatické pračce. Ta toho moc s prádlem nenapracuje – jen ho převaluje sem tam. Praní zařídí hlavně prací prášek – a zase - dejme slovo Janu Vodňanskému a jeho básničce:
S tím se nikdy nepochlubí,
že utekla do potrubí.
A z potrubí kanály
teče si to do dáli.
Tak se o ní hovoří,
teče řekou do moří.
Ano, teče řekou do moří a prací prášek, aspoň tedy řada chemických látek, se kterými si čistírna odpadních vod neporadí, teče do těch moří taky. A tak by se dalo pokračovat. Hlavně splachováním záchoda – to tvoří ostatně největší část spotřeby vody v našich civilizovaných krajích. Snad netřeba říkat, co se děje s vzácnou pitnou vodou v tomto případě. Přitom na praní a splachování není pitná voda nejen potřebná, ale navíc ani vhodná. Víme přece, jak špatně se mýdlo či prací prášek rozpouští v tvrdé vodě obsahující minerální látky – ve vodě, kterou ovšem na pití potřebujeme.
U nás doma máme to štěstí, že jsme si mohli celkem snadno zařídit chytání dešťové vody. Ta je na praní mnohem vhodnější. Používáme ji částečně i na splachování a samozřejmě na zalévání pokojových květin i zahrady. Vím, že to není pro každého dostupné a v městských bytech ani možné. Ale mnohde, v domcích hlavně na venkově či na předměstích, to možné je. V roce 1996 jsem ale byla na konferenci v dánském hlavním městě Kodani právě v době, kdy se tam vedla bouřlivá diskuse o využívání dešťovky i v městských činžácích. Řeknu vám krátce, o co šlo. Je to totiž v našich poměrech docela nepředstavitelné a svědčí to o tom, že lidé, kteří si ekologické problémy uvědomí, už dále nechtějí pokračovat ve špatné praxi. Tedy, obyvatelé horních pater kodaňských činžáků se rozhodli používat ve svých bytech dešťovku aspoň na splachování – spíš zalévání záchodů. Pomocí nejrůznějších amatérských odběrů hadicemi z okapů si přivedli vodu do barelů na balkónech. Větší deště či odjezd na dovolenou však působily takové problémy – spíš malé havárie, že městská správa tuto ekologickou svépomoc dočasně zakázala a intenzivně se hledalo vhodné technické řešení. Věřím, že se našlo. Člověk létající do vesmíru jistě zvládne i chytání dešťové vody. Mnozí lidé i u nás však uvažují dál. Věřte nebo nevěřte, v moderním ekologickém stavitelství probíhá renesance suchých – dnes se říká kompostovacích toalet. Elegantně a spolehlivě technicky řešených. Je to možná překvapivé, ale mě zejména uspokojuje pomyšlení, že lidské poznání nekončí tím, že vzácnou pitnou vodu pověříme trapným úkolem transportního média našich, jak to říci …. no však víte.
Aby se vám lépe o úsporách vody přemýšlelo, povím vám nakonec básničku pana Vodňanského celou. Nevím, v čem to je. Našim dětem je už dvacet a pořád si ji pamatujeme:
Kampak teče voda z vany?
Když se kvapně loučí s námi,
tak se ozve zahučení:
Hú, a už v ní voda není.
Vykoupala, sbohem dala.
Kampak asi utíkala?
S tím se nikdy nepochlubí,
že utekla do potrubí.
A z potrubí kanály
teče si to do dáli.
Tak se o ní hovoří,
teče řekou do moří.
A z moří se vypaří,
když se jí to podaří.
Zmizí, hle, a co je jí,
že se stává krůpějí.
Dříve než se naděješ,
spadne na zem jako déšť.
Nateče ti do vany,
zase budeš koupaný.