Zemřel Jan Lacina
V sobotu 21. března 2020 zemřel doc. Ing. Jan Lacina, CSc., zakladatel časopisu Veronica, dlouholetý člen redakční rady a Rady Ekologického institutu Veronica. Lesník, učitel, vědec a umělec. Pro časopis Veronica napsal úctyhodných 168 článků.
Když byl v loňském roce Jan Lacina, zakládající člen Veroniky a ten, který časopisu vtiskl onu nezaměnitelnou a jedinečnou tvář periodika, jež dokáže ochranu přírody a krajiny spojit s kulturními tématy všech žánrů i druhů, navržen na Cenu Josefa Vavrouška (již nakonec, bůh ví proč, nezískal), kdosi na webu vysokoškolského ústavu, na němž léta spolupůsobil se svým nerozlučným přítelem a druhým ze spoluzakladatelů Veroniky Antonínem Bučkem, při této příležitosti napsal, že je „ikonou české krajinné ekologie". Pisatel oněch řádků možná ani netušil, že touto krátkou charakteristikou vystihl Jana nejpřesněji, jak mohl. Nejenže jeho tvář se starosvětským vousem, z níž vždy vyzařovala mírnost a dobrota, skutečně připomínala staré křesťanské světce, ale také jeho zápal a entuziasmus dokázal přivést ke krajinné ekologii či geobiocenologii, anebo třeba jen k lásce a vnímavosti k přírodě a krajině, velké zástupy následovníků, stejně tak, jak kdysi dokázali k víře přivádět právě ti světci z ikon. Jeho slavný strýc, výtvarník Bohdan Lacina, mu prý kdysi řekl, rozpoznav hřivnu, jíž byl jeho synovec obdarován: „Jene, ty nemaluj, ty piš." A Jan si to vzal k srdci, i přes nesporné výtvarné nadání, které projevoval ve svých kolážích. Psal. Teoretické vědecké práce, studie, výstupy z grantů. Všechno, co napsal, měl ale podloženo poctivým a zevrubným terénním výzkumem, jaký dělal jen málokdo. Výzkumem, při němž o tom, co zkoumá, zapáleně a snad přímo básnicky hovořil, a to nejen ke svým studentům, ale také dobrovolníkům ochranářům i prostým zájemcům. I proto ty zástupy následovníků. Jen teorií by je nezískal. A nejen to. Psal také poeticky, a proto mu právě Veronica byla nejlepší platformou. Dokázal ve svých črtách a esejích minuciózně vykreslit jak drobnou kytičku v kolejišti tišnovského nádraží, tak monumentální karpatské horské pralesy. Jak sýkorku v jeho krmítku v tišnovské zahrádce, tak medvěda na poloninách. A když už mu strýc „zakázal" malovat, tak do těch obrazů, krajinářských, jak jinak, alespoň „vcházel" a přiblížil je těm, kteří to, co v nich viděl on, spatřit nedokázali. A tesknil nad nimi při srovnávání se současným stavem krajiny, kterou znázorňovaly. Uměl, popisuje krajinu, přiblížit i lidi v ní žijící. Kouzlo pohledu do sadu z oken staré venkovské hospody, z takové, která již dnes není. Vystihnout chuť trnky, čerstvě utrhnuté cestou starým úvozem s kolejemi vyjetými v kamenném podloží okutými selskými vozy, ale i té, kterou si na cestu k mapování nějakého území přinesl s sebou v placatce, když již prošla destilací. I tímto svým poetickým uměním získával zástupy. Svou hřivnu nezakopal, ale mnohonásobně rozmnožil. Jeho články, vyprávěním, úsměvem se už ale nepotěšíme. Jan nás opustil, snad symbolicky, na první jarní den. V lednu mu bylo 76 let.
Václav Štěpánek
Vzpomeňte Jana Lacinu
Články, které napsal Jan Lacina pro časopis Veronica
Český rozhlas Vltava, pět dílů vyprávění Jana Laciny, krajinného ekologa
Záznam pořadu Českého rozhlasu Zelný rynk ke 30. výročí časopisu Veronica. Jan Lacina v pořadu moudře vypráví na začátku do času 2:26. A dále: 5:49 - 8:19, 9:36 - 11:03, 14:02 - 15:39. A pak od 18:06 do konce. (Dále přispěli Mojmír Vlašín a Yvonna Gaillyová.)
Záznamy pravidelných pořadů pana Laciny Příroda Tišnovska, které tamní televize vysílala v letech 2002-2011.
