Více škod než povodně páchají technokraté

Jen odešla velká voda, vtrhli do krajiny inženýři plní chuti betonovat. Pro výstavbu přehrad se vždycky nějaký dobrý důvod najde. Pro obce, kterými protéká jakýkoli vodní tok a dosavadní tři velké povodně se jim vyhnuly, máme špatnou zprávu, která bohužel není poplašná: jednou velká voda určitě přijde.

Po demonstraci toho, čeho všeho jsou schopny, se vylité řeky opět vracejí do svých koryt a jejich hladiny klesají. Třetí výrazná povodňová situace za posledních devět let pomalu odeznívá, a přestože naštěstí zdaleka nedosáhla katastrofických rozměrů dvou předchozích v letech 1997 a 2002, vyvolané reakce na různých stupních odpovědnosti a názory prezentované nejvyššími státními úředníky v médiích jsou nanejvýš znepokojivé. Ukazují, jak děravé je povědomí a jak málo jsou zafixovány poznatky, zkušenosti a hodnotící závěry z předchozích povodní.

Jak je možné, že premiér pustí do médií stejnou demagogii o potřebě budování nových přehrad, kterou se zaklínali betonoví vodohospodáři při vrcholící povodni v roce 1997? Jak to přijde, že slyšíme ve zpravodajství hlouposti o tom, jaká je to katastrofa, když voda zaplaví lužní lesy, louky a pole v údolní nivě? Kdo jsou ti, kteří jim tyto věty vložili do úst, a kde zůstali ti kompetentní, kteří by měli uvádět věci na pravou míru?

Můžeme se snad oprávněně domnívat, že to byla opět technokratická vodohospodářská lobby, která se nemůže udržet, aby konečně mohla po několikaletém netrpělivém čekání vyprojektovat a zrealizovat nějakou pořádnou přehradu. Můžeme být konkrétní: ministerstvo zemědělství již rozsvítilo zelenou pro vodní dílo Nové Heřmínovy na řece Opavě a intenzivně prosazuje obdobné vodní dílo Teplice na řece Bečvě.

Po vyhodnocení povodně 1997 vláda přijala v roce 2000 strategii, jak vzdorovat ničivým účinkům povodní a způsobeným škodám - od zajištění předpovědní a varovné služby až po sladěný soubor opatření a posloupnost jejich realizace. Povodňová katastrofa 2002 tuto koncepci potvrdila a její hlavní zásady se dají ve stručnosti vyjádřit takto: je třeba důsledně ochránit sídla a zastavěná území zvětšením kapacity koryta toku v těchto lokalitách nebo jejich ohrázováním z dosahu rozlivu vody, nechránit lesní a zemědělskou půdu v údolní nivě a naopak na ní umožnit rozliv vody při povodni, zvýšit schopnost údolní nivy a krajiny celého povodí absorbovat a zbrzdit přívalové vody povodně, k technickým opatřením typu budování přehrad nebo suchých nádrží - poldrů - přistoupit až v posledním kroku po doplnění předchozích opatření.

Cesta k přijetí této strategie nebyla snadná. Po určitém váhání nad příčinami a následky povodně 1997 se však podařilo mnohým vodohospodářům překročit svůj stín a přehodnotit dosavadní tradovaný „přehradářský" pohled na ochranu proti povodním. Situace se začala vyvíjet hodně nadějně, otevřel se prostor myšlenkám a zkušenostem vodohospodářů ze západní Evropy a Severní Ameriky, uplatnily se moderní metody modelování protipovodňové ochrany. Několik scénářů mělo ukázat, jaká opatření by měla jakou účinnost ke snížení kulminační vlny průtoků a zamezení povodňových škod. Prostor pro diskusi a spolupráci se otevřel až do té míry, že se odborníci z občanského sdružení Unie pro řeku Moravu mohli ujmout zpracování scénáře účinnosti opatření v krajině - jen zmiňme, že výrazným posílením zalesnění a zatravnění v krajině by se dala kulminace povodně snížit o deset procent, další možnosti snížení by přinesla například obnova krajinných detailů, zlepšení stavu lesů či zlepšení stavu půd.

Vodohospodáři zpracovali pro řeku Moravu materiál Generel protipovodňové ochrany, který respektoval výše uvedené zásady, avšak, jak se později ukázalo, zůstal bohužel nezávazným a v podstatě zapomenutým dokumentem.

Úřední šiml horší velké vody
Co následovalo po povodni na zasažených tocích, se dá nazvat pouze byrokratickým nesmyslem a promarněnými prostředky. Odstranění škod na tocích a na objektech nedovedlo ministerstvo financí zajistit jinak, než že trvalo na přísném oddělení prostředků určených na obnovení původního stavu od prostředků určených na protipovodňová opatření. Tak se zmařily miliardy na rekonstrukci stavu, který povodni neodolal, bez možnosti provázat tyto prostředky s novým řešením protipovodňové ochrany a zlepšením funkčnosti toku k převedení povodně. Ve většině případů se zbytečně utrácelo v těžkých konfliktech s potřebami ochrany přírody na stavby, které se stanou novou příležitostí pro destrukci při příští extrémní povodni.

Odpověď na otázku, co se od té doby stalo ve zlepšení vodohospodářské funkce krajiny, je velmi prostá - vůbec nic. Kromě dílčího zatravnění orné půdy v podhorských a horských oblastech, motivovaného ovšem získáním zemědělských dotací, přetrvávají široširé lány orné půdy i lesy v neutěšeném stavu a údolní niva převážně zorněná bez možnosti potřebného funkčního rozlivu ke zbrzdění a snižování kulminace povodní. A v zásadě se nic v tomto směru ani stát nemohlo: celá ochrana proti povodním zůstala v rukou správců toků, jejichž působnost je vymezena pozemkem koryta toků. Je tedy zřejmé, že možnosti, důsledky a případné kompenzace záměrného rozlivu vody při povodni do údolní nivy neumí a v zásadě nechtějí umět „zúřadovat". Je to totiž velmi složitý a komunikačně náročný proces, který je třeba vést s velkým množstvím subjektů, na který nemají správci vyčleněný personál, a proto ani žádný zájem. Poněvadž dosud ani žádná jiná specifická administrativní struktura či metoda nebyla pro tento účel vytvořena, zůstává otevření údolní nivy k rozlivům, pro zvládnutí povodní naprosto klíčová záležitost, v podstatě imaginární představou na papíře.

Naproti tomu výstavba suchých nádrží - poldrů - nebo klasických přehrad je podnik mnohostranně lukrativní a transparentně zvládnutelný: lze získat prostředky, nejlépe z fondů EU, pozemky se od majitelů vykoupí a dodavatelé se budou předhánět všemi prostředky. Jistě i korupcí, jak se dá tušit z kauzy nedávno odvolaného generálního ředitele Povodí Moravy, s. p. A tak se nakažlivá „poldrománie" šíří rychle českými a moravskými kraji, protože nakonec i občané-voliči dostanou hmatatelný důkaz, jak jsou před povodněmi zabezpečeni. Skutečnost, že účinnost poldru je vůči významné povodni jen fragmentární, je záležitost jakoby zcela vedlejší. A pokud se týká velkých klasických přehrad, případně velkých suchých poldrů, rozhodli se je vodohospodáři prosadit a financovat třeba i půjčkou z evropských peněz.

Přehrady mají alternativy
Na pořadu dne je vybudovat vodní dílo Nové Heřmínovy a vysídlit obyvatele i zlikvidovat obec stejného jména, přestože existuje průkazná studie, že v městě Krnově je možné zvětšit koryto řeky Opavy pro neškodné převedení povodně, a dále postavit vodní dílo Teplice na Bečvou k ochraně Přerova, přestože je možné zvětšit kapacitu koryta Bečvy ve městě, pokud by někdo inicioval takové zadání. Precedens k takovému řešení už existuje ve fázi realizace v případně zvýšení objemu koryta Moravy uvnitř města Olomouce. Po dlouhých a složitých jednáních se podařilo přesvědčit magistrát Olomouce, aby uvěřil řešení ideové studie na rozšíření koryta Moravy, jeho revitalizaci a začlenění do struktury zeleně města, zadal zpracování detailního projektu a přistoupil k jeho uskutečnění.

A ještě jeden dobrý příklad, přestože je zatím svým způsobem ojedinělý: správce toku Povodí Moravy, s. p. zadal zpracování studie ochrany proti povodním v prostoru údolní nivy Moravy od Moravičan po Rudu nad Moravou a k tomuto řešení přizval také odborníky z Unie pro řeku Moravu k předložení svých návrhů. Studie obsahuje jednak individuální ochranu sídel, buď zvětšením kapacity koryta, nebo jejich ohrázováním od rozlivů v otevřené údolní nivě, včetně navrženého zatravnění a dílčího zalesnění exponovaných rozlivných částí nivy. Tato spolupráce prokázala možnost setkání představ ekologů a návrhů moderně myslících vodohospodářů v systému zvládnutí povodní bez škodlivých účinků.

Avšak o stavu současného myšlení vodohospodářského týmu na ministerstvu zemědělství svědčí neblaze jiná nedávná akce. S odkazem na přípravu zpracování Plánů povodí k naplnění vodohospodářské legislativy Evropské unie proběhla celostátně v rámci vymezených dílčích povodí tzv. analýza lokalit vhodných pro akumulaci povrchových vod. V zásadě se jednalo o potvrzení záměrů Směrného vodohospodářského plánu z roku 1983 k výstavbě nádrží k akumulaci vody s určitým snížením počtu těchto lokalit - v dílčím povodí Moravy jich z původního počtu osmasedmdesáti zůstalo třiašedesát. Čili jen patnáct jich bylo vyřazeno! Obdobně v povodí Dyje z jednačtyřiceti lokalit zůstává třiatřicet. Nic na tom nemění ani snaha zamlžit skutečnost dodatečným vysvětlováním, že se nemusí vždy jednat o klasické nádrže, ale třeba o suché poldry, či dokonce že „bude třeba chránit tato území proti znehodnocení a pro možné vodohospodářské využití pro potřeby dalších generací, včetně eliminace vlivu předpokládaných klimatických změn".

Jak vidíme, nakonec se nějaký dobrý důvod pro výstavbu přehrad vždycky najde. Toto však není možno považovat za korektní přístup kompetentního vodního orgánu, kterým je ministerstvo zemědělství, jemuž bohužel dosud aktivně asistuje i druhý odpovědný orgán - ministerstvo životního prostředí.Nijak zřetelně se neodlišuje od megalomanií bývalého politického režimu, např. od výstavby plavebního kanálu Dunaj-Odra-Labe, dokonce ve své novořeči obdobně zneužívá konjunkturálních hesel - dnes změny klimatu. Dvojkolejnost vodního hospodářství se správou ze dvou ministerstev je nadále zcela neudržitelná. Správa vody by se plně měla vrátit tam, kam bytostně a logicky patří, tedy pod ministerstvo životního prostředí.

Je nesporné, že i po této třetí povodni bude stát disponovat prostředky na odstranění škod i na poskytnutí financí k preventivní protipovodňové ochraně. Jistěže bude důležité, aby se obce o ně hlásily pro zajištění ochrany svého sídla proti škodám způsobeným povodněmi. Ještě důležitější však je, aby měly obce jasno v tom, o jaký typ opatření k ochraně by měly usilovat a mohly mít také dostatečně silné slovo v prosazení této ochrany.

Občanům, kteří byli zasaženi povodněmi nebo se cítí jimi být ohroženi, je třeba doporučit, aby konečně přestali věřit tomu, že vystavěnou přehradou či poldrem je stát jednou provždy ochrání před velkou vodou. Takových případů zklamané důvěry se i za této povodně vyskytla řada. Je třeba si připustit, že pokud se sami se svými zastupiteli nebudou snažit najít a realizovat nejlepší způsob ochrany svého obydlí a majetku, nikdo to za ně neudělá. Mnohdy stačí málo, například aby v místech, kde s vynaložením svých sil při povodni vršili pytle s pískem, usilovali o výstavbu stabilních zábran nebo moderních mobilních systémů.

Pro obce, kterými protéká jakýkoli vodní tok a dosavadní tři velké povodně se jim vyhnuly, máme špatnou zprávu, která bohužel není poplašná: jednou velká voda určitě přijde. Proto začněte jednat již nyní.

Text byl publikován v Literárních novinách 15/2006