Zimní horko jako český zlozvyk

... Jestliže se někdo – ačkoli mu jeho ekonomické podmínky umožňují spotřebovat a utrácet víc – radši lépe oblékne místo toho, aby zapnul topení, znamená to, že si osvojil přesvědčení a způsoby prospěšné ochraně životního prostředí. Papež František: encyklika O péči o společný domov, odst. 211
Už poněkolikáté se vrací do rubriky Ekologická poradna téma zimního vytápění. Ono má totiž řadu environmentálních souvislostí: spotřebu paliv, hlavně těch fosilních, emise skleníkových plynů, znečištění ovzduší... V našich podmínkách se samozřejmě bez vytápění neobejdeme. Co ale je na zvážení a může environmentální dopady hodně snížit je, na jaké teploty chceme příbytek, kancelář, školní třídu v zimě vytápět. S tím souvisí i délka topné sezony. Totiž, pokud vyžadujeme, aby v interiéru bylo více než 20 stupňů skoro hned od prvního dne, kdy venkovní teploty klesnou tak, že se ochladí i doma, nezřídka začínáme topit už v babím létě a topíme do konce dubna.

V článku věnovaném tomuto tématu ve Veronice 4/2014 jsme pod titulkem „Stálá pokojová teplota?" psali i o tom, jak jsme svými požadavky na stále vyšší teplotu interiérů v zimním období ztratili schopnost a tím i výhody adaptace organismu na chladnou část roku.

K tématu se po letošní zase jednou opravdové zimě vracíme zejména proto, že požadavky na teploučko nadále v našich končinách přetrvávají, stejně jako debaty v domácnostech, na pracovištích i ve školách o tom, komu je teplo a komu zima. (Nedávno se v jistém sobotním magazínu objevil v této souvislosti pěkný článek nazvaný Války o topení.) Část české populace zjevně soudí, že mezi základní lidská práva patří také parkovací místo před domem a 24 stupňů ve všech interiérech.

Od roku 2014 se ale svět posunul v pohledu na ochranu klimatu. Přihlásil se ke snaze co nejméně překročit půldruhého kelvinu (čili Celsiova stupně) globálního oteplení oproti konci 19. století a rozhodně zůstat pod laťkou 2 K. Jenže 1 K oteplení už máme za sebou, a tak se taková aspirace zdá nereálná. Ledaže bychom svou spotřebu snížili rázem, bez tlaku vlád a zákonů. S vědomím, že jakákoliv naše spotřeba, je-li opřena o fosilní paliva a není-li nezbytná, je nemravná. Topení je dobrou možností, jak spotřebu snížit, místo abychom se jen styděli.

Při diskusi o teplotách v interiéru není od věci uvádět individuální zkušenosti sebe a svých známých, zejména pokud jde o vývoj, kdy je lidé postupně sami snížili – jde pak o případy dobré praxe. Jenže doma není nikdo prorokem, a tak jsme se podívali na zahraniční studie.

Výzkum 2 400 anglických bytů v zimách 2001–2003 zjistil, že nejpříjemněji se různí obyvatelé cítili při teplotách v rozmezí od 17 do 22 stupňů, nejčastěji to bylo 19 stupňů. Teplotu 16 °C udávala většina jako ještě příjemnou, ale trochu nízkou, pětina jako příliš nízkou, jako teplotu stále ještě „akorát" ji hodnotila též pětina tázaných.

Agentura Public Health England britského ministerstva zdravotnictví analyzovala v roce 2014 dvacítku prací o vlivu zimních interiérových teplot na zdraví. Citovala závěry jedné z nich, že jako komfortní teploty při posedávání v lehkém oblečení uváděli lidé hodnoty od 18 °C do 24 °C. Při důkladnějším oblečení a mírném pohybu se dolní limit komfortního rozmezí snížil na 16 °C. Závěrečná zdravotní doporučení této metaanalýzy jsou, že 18 °C vždy stačí, ale že mladým a zdravým při dobrém oblečení a troše pohybu stačí i o trochu méně.

Ještě novější publikace uvádí graf průměrných britských interiérových teplot. Ty se od sedmdesátých let zvedly od hodnoty 13 až k laťce 18 stupňů, od začátku tisíciletí zůstaly už pod ní. Lidé si tam jsou většinou vědomi, že více není potřeba, že je to plýtvání, a jednají dle toho. Británie přitom není chudá země.

Rakouský výzkum z roku 2011 zjistil hodnoty vyšší, přes den udržuje teplotu pod 20 stupňů jen málo přes čtvrtinu domácností. Ale průměrná teplota je nižší, neb polovina domácností ji v noci snižuje pod 18 stupňů.

České údaje jsme nenašli. Přehled teplot ze 17 bytů jednoho domu nedaleko Brna jsme získali jako soukromé sdělení od člověka, který se tam stará o vytápění a účtování za odběr tepla. Jejich průměrné teploty v topném období se pohybovaly od 21 do 25 stupňů...

Sympatické jsou rady brněnských tepláren, městské firmy sloužící obyvatelům, ne zisku:
„– Doporučené úsporné teploty: 20 °C v obýváku, 2  °C v koupelně, 15–16 °C v ložnici a kuchyni.
– Snižte teplotu v noci. Při snížení z 20 na 17 °C můžou náklady klesnout o pět až deset procent."

U kvalitních (čili pasivních) budov, ba i u obyčejných bytových domů v bytech jen s jednou venkovní zdí je těžko možné rozumně docílit tak různých teplot v různých místnostech a tak velkých rozdílů mezi dnem a nocí. Je pak nasnadě to výše doporučené rozmezí zúžit. Nakonec z toho těch 18 stupňů vyjde...

Návyk na vysoké zimní teploty je asi tak blahodárný jako přejídání (oba návyky spolu ostatně souvisejí, podílí se na nich nepřirozený chod světelných podmínek, ale o tom napíšeme někdy jindy). Naopak přiznejme, že teploty 18 stupňů a nižší mohou někdy vadit těm, co mají pomalý metabolismus a studené ruce, i když jsou velmi teple oblečení a obutí. Při dlouhodobé jemné práci, jako je psaní na klávesnici, mají být šlachy v teple. Na to je recept – rukavice s dírami pro konce prstů. Ohřát si ruce je udržitelnější než hřát vydatně byt či kancelář.

Metaanalýza je typ vědeckého výstupu, který je založen na statistické kombinaci výsledků již dříve publikovaných výzkumů. Kvalitně provedená metaanalýza má mnohem vyšší stupeň věrohodnosti než jednotlivé studie, protože spojuje vhodným způsobem data z velkého množství pokusných subjektů.