Světlo jako dobrý sluha
Základní principy šetrného osvětlení
1. Vysoká účinnost světelných zdrojů a svítidel
Šetřit elektřinu v osvětlovacích soustavách lze samozřejmě volbou světelných zdrojů a svítidel s vysokou účinností - tedy těch, které s daným elektrickým příkonem vytváří více světla (nutno posuzovat v součtu výbojky a předřadníku).
2. Optimální směrování světla
Při osvětlování terénu je užitečné jen světlo, které směřuje dostatečně strmě dolů (alespoň 15 stupňů šikmo dolů pod vodorovný směr, lépe však 20-30 stupňů). Toho dosahují svítidla, ze kterých dole nevyčnívá žádný průhledný či průsvitný kryt a která jsou navíc namontována vodorovně. Říká se jim „plně cloněná" neboli svítidla s plochým krycím sklem.
Následující obrázek (autorem je Michal Kroužel ukazuje dvě svítidla při pohledu zdáli. Stejně silně osvětlují ulici pod sebou. Pravé z nich je opatřeno výrazně vyčnívajícím dolním krytem, zato levé je správné: nesvítí do očí, dominantou je to, co má být z dálky vidět: hodiny a dopravní značka pod nimi. (Neuvádíme snímek té nejhorší kategorie, kulových či kuželových svítidel, které svítí do vzdáleného okolí a do nebe více než na cestu pod sebou.)
Téma směrování světla tím nekončí: zamezení svícení vodorovně a vzhůru je jen základním požadavkem. Dále jde o to, aby pokud možno všechno světlo dopadalo jen na plochu, kterou chceme osvětlit, nejčastěji tedy na ulici, a nikoli pryč od ní - do zahrady, na fasádu za svítidlem nebo na protější domy.
3. Rovnoměrnost osvětlení
Při nerovnoměrném osvětlení je lidský zrak oslněn světlejšími místy, což odvádí pozornost od podstatných vizuálních podnětů, jako jsou nerovnosti silnice, dopravní značení či chodci. Vyplatí se ubrat intenzity v nejsvětlejších místech - znamená to lepší přizpůsobení zraku tmavším místům osvětlených ploch i šeru v jejich okolí. Důležitá je tedy nikoli střední intenzita osvětlení, ale zejména dostatečná intenzita minimální a rovnoměrnost osvětlení.
4. Noční stmívání či vypínání osvětlení
Zvečera, při největším provozu, je potřeba větší světelný tok než pozdě v noci, kdy jsou ulice téměř liduprázdné. Normy na to pamatují tím, že mluví o vhodnosti tlumení světla později v noci až na čtvrtinu. Dnešní světelné zdroje lze stmívat pomocí odpovídajících elektronických předřadníků. Dále se objevuje celá řada dalších principů stmívání jako je snižování napětí apod., které se ale obecně nedoporučuje.
Mnoho obcí pozdě v noci veřejné osvětlení vůbec vypíná. Je také možné vypínat světlo jen v obytných ulicích a ponechat na hlavních průjezdech či jen křižovatkách (tam by se ale mělo tlumit, aby tolik nerušilo přizpůsobení zraku přirozenému nočnímu světlu).
5. Náhrada škodlivé rtuti sodíkem
Páry rtuti jsou původním zdrojem záření jak v zářivkách (bílá vrstva na trubicích mění jeho ultrafialovou část na světlo), tak i ve vysokotlakých rtuťových výbojkách. Ty poznáme podle modravého zabarvení světla a podle toho, že když jsou staré, svítí velmi slabě (přitom s větší spotřebou elektřiny). Na venkově se dosud užívají, protože nevyžadují speciální zařízení k rozsvícení (u moderních sodíkových musí být součástí předřadníku i zapalovač, poskytující až tisíce voltů). Jsou to po žárovkách nejméně účinné světelné zdroje, s nejvyšším obsahem rtuti. Po vymontování musí rozhodně přijít do rukou specializované firmy. Bohužel, těkavost rtuti brání její dokonalé recyklaci. Proto je žádoucí, aby světelné zdroje obsahovaly rtuti co nejméně. Není to snadná úloha, protože i u sodíkových výbojek rtuť pomáhá zvyšovat jejich účinnost. Cílem je tedy optimalizace: vyšší účinnost svícení znamená méně elektřiny, při jejíž výrobě se rtuť (spalováním uhlí, obsahujícího mnoho různých příměsí) do prostředí dostává také.
Srovnatelnou účinnost (někdy i vyšší) jako vysokotlaká sodíková výbojka dosahují dnes i LEDky, které se již běžně používají jako zdroj světla veřejného osvětlení. Účinnost obou zdrojů světla je přibližně 150 W/lm.
Proč světlo někdy neprospívá
Oslňování chodců a řidičů přímo viditelnými světelnými zdroji nebo i příliš silně osvětlenými plochami není jediným projevem nežádoucím důsledkem umělého osvětlování. Přebytek světla nebo jeho zamíření např. do ložnice škodí kvalitě našeho spánku. Světlo je zhoubné pro populace nočního hmyzu, který v blízkosti špatných (zdáli nápadných, hmyz lákajících) svítidel houfně hyne, pro ptáky, kteří jsou při tahu dezorientováni, ale škodí i stromům v blízkosti svítidel: některé nepoznají, že se dny krátí a nestáhnou včas z listů cenná barviva, hlavně chlorofyl. Listí pak zmrzne a opadá tmavé, nezežloutlé. Za vyloučení nepotřebného světla se zasazují také astronomové, kteří hájí právo na možnost vnímat krásu hvězdného nebe nejen pro sebe, ale pro všechny. Zbytečné svícení znamená též plýtvání elektřinou.
Znečištění nočního prostředí v zákoně
V České republice zmiňoval světelné znečištění zákon o ovzduší (výslovně zmocňoval obce, aby regulovaly záměrné svícení do vzduchu). Zákony i hovoří o regulaci osvětlení v souvislosti s povolováním staveb. Při povolování stavby by měla být zvážena otázka rušení světlem. Souhrně se dá ale říct, že česká legislativa se k tématu světelného znečištění vyjadřuje velmi spoře.
Místo české legislativy je pojem "světelné znečištění" zakotven v právu Evropské unie, např. v nařízení Komise (ES) č. 245/2009, Nařízení je přímo účinné ve všech státech Evropské Unie. Přímo definuje: „Světelným znečištěním“ se rozumí souhrn všech nepříznivých dopadů umělého světla na životní prostředí, včetně vlivu rušivého světla. Nařízení stanovuje, že v oblastech, kde hrozí světelné znečištění, nesvítí tzv. nad horizont více než 1 % světla.
Celkově však absence přísných pravidel vede k tomu, že valná většina rekonstrukcí i nových instalací venkovního osvětlení není optimální. Vzácné dobré příklady jsou zatím pouze zásluhou poučených techniků a moudrých představitelů obcí, případně uvědomělých firem. Naproti tomu v šesti italských regionech od Lombardie až po celé jaderské pobřeží, už mají účinnou legislativu, která zajišťuje, že všechny nové i rekonstruované osvětlovací soustavy jsou navrhovány a realizovány skutečně dobře.