Adam Čajka - Nenásilná komunikace a nejistý svět
Co nám může přinést nenásilná komunikace v době klimatické krize?
V srpnu 2022 jsem se ve vysílání švýcarské televize poprvé seznámil s technikou pěstování sněhu (snow farming). Skupina horalů bílou plachtou zakryla několik metrů čtverečních zmrzlého sněhu nad prameništěm vysoko v horách. Po jarním tání se pole sněhu pod plachtou uchovalo a oproti loňsku napájí potoky v horském údolí, které se potýká se suchem. Alpské ledovce tají a i zde na mnoha místech ubývá vody. Rychle měnící se klima je už desítky let skutečností stejně jako další změny ohrožující život tak, jak ho známe. Překračujeme i další tzv. planetární meze (planetary boundaries) a jako společnost jsme prozatím nenašli způsob jak se o tom bavit a společně se domluvit se na řešení příčin těchto problémů.
Na letošní konferenci ve Stockholmu k 50. výročí globálních snah o udržitelnost pod záštitou OSN ve mně převážil dojem, že spíše než ke komunikaci napříč světy vědy, politiky, byznysu a aktivismu, dochází spíše k oddělování a vzájemném přehazování zodpovědnosti za stav světa. Aktivisté viní korporace, korporace viní neuvědomělé spotřebitele a vlády globálního Jihu a představitelé vlád...čtou poněkud monotónně své projevy z papíru, aby to stihli za oficiálně určené tři minuty. Záměrem tohoto textu však není kritika toho, jak probíhají globální jednání o klimatu ani hledání příčin současné krize, nýbrž stručné prozkoumání toho, co nám v nejisté době může přinést nenásilná komunikace.
Nenásilnou komunikaci (Non-violent Communication, NVC) sestavil Marshall Rosenberg jako možný způsob vztahování se k sobě, ke druhým lidem a světu okolo. NVC je často spojována s mezilidskými vztahy, má však i jiné dimenze, ať už hluboce vnitřní anebo společenskou systémovou. Tři základní pilíře NVC jsou a) vnímání sebe sama a lepší orientace v tom, co se ve mně děje a proč (empatie k sobě), b) jasné sebevyjádření toho, co je pro mě důležité způsobem, který druzí mohou slyšet a c) empatické naslouchání druhým. Čím nás může tento přistup inspirovat v době klimatické krize?
První pilíř: být se sebou v kontaktu
Jak prožívám tuhle dobu a proč se zabývám klimatickou krizí? Co je pro mě v kontextu klimatu důležité a jak se to propisuje do mých vztahů (profesních, osobních)? Jakou mám kapacitu zvládat náročné emoce spojené s touhle krizí?
Tyto otázky si lze klást v rámci orientace v sobě. Kontakt se svým prožíváním situace má dva možné přínosy: posilování jasnosti uvnitř nás napomáhá jasnosti naší komunikace navenek a dále to, že jsme si vědomi vlastních pocitů a potřeb, ze kterých vyvěrají, nám může napomoci situaci vůbec zpracovávat a nenechat se jí zcela pohltit. Domnívám se, že pozornost k prožívání posiluje naši resilienci, což znamená, že v situaci zdánlivé bezmoci šetříme energií na věcech, které nemůžeme změnit a naopak se zaměřujeme na to, co ovlivnit můžeme.
Joanna Macy v situaci bezmoci ze stavu světa vnímá důležitost zaměřit se na vděčnost za to, co máme (prožitky, vztahy, kousek krajiny, o který pečujeme apod). Mnoho z našich potřeb je i v krizi naplněných jen mohou být překryty žalem. Podobně lze dojít do kontaktu s našimi nenaplněnými potřebami. Nenásilná komunikace obsahuje proces tzv. truchlení, který se zaměřuje na plné přijetí toho, že všechny mé potřeby nutně naplněny nebudou. Toto přijetí, společně se zdroji vděčnosti, nám může změnit to, jak se vztahujeme ke světu. Pro tyto praxe je podpůrné mít komunitu či společenství lidí, což Joana Macy vnímá jako protijed na oddělenost a bezmoc z rozsahu krize.
Druhý pilíř: stavět spíše mosty než zdi
Komunikuji s druhými lidmi o klimatu na základě strachu, hněvu, bezmoci, smutku, vděčnosti nebo jiných emocí? Jaký obsah má vlastně smysl sdělit v takto komplexním tématu publiku, se kterým zrovna komunikuji?
Záměrem první otázky je opět vědomí, z jakého místa začínám svoji komunikaci či akci. Pokud prožívám vztek, patrně mě nabíjí energií, ale je otázkou jak bude přijat na druhé straně. Nezpracovaný hněv či strach snižují možnost druhých mi rozumět i možnost další konstruktivní komunikace. Pokud prožívám např. bezmoc, spíše než plánovat nějaké akce dává smysl najít cestu jak ji sdílet a být si s druhými oporou. Když vím z jakého místa uvnitř komunikuji, mohu slaďovat prostředky se záměrem.
Jako klíčový problém u komunikace klimatické krize vnímám volbu toho, co má smysl sdělit v tak komplexním tématu. Téhle volbě může napomoct první pilíř, kontakt se sebou a také odhad toho, s kým mluvím (rodina, kolegové, čtenář knih Václava Klause, místní politik, školní třída, zaměstnankyně Shellu) a jaké je případné tiché pozorující publikum (které na sociálních sítí údajně tvoří 90%). Nenásilná komunikace nám neurčuje, který obsah je nejvhodnější, ale zkoumá cesty jak to poznat a jak ho předat.
V komplexním tématu, které chci předat, se může hodit mít stupnici témat, o kterých dává smysl bavit podle toho v jakém stádiu uvědomění problému je moje publikum (je vhodné si uvědomit, že moje stádium uvědomění patrně není nejhlubší ani konečné). S dětmi na ZŠ (a s částí české veřejnosti obecně) nejspíš není vhodné na úvod otevřít nejčernější scénář IPCC a stejně tak s lidmi, kteří chtějí něco měnit, nedává smysl řešit recyklaci či greenwashingové fantazie.
V komunikaci takřka čehokoliv se mohu pozorností zaměřit na strategie (konkrétní řešení, nástroje, návrhy, akce, čísla, procenta) nebo na potřeby (to, co je pro nás důležité a po čem niterně toužíme). Hodí se oboje, ale má to odlišené efekty. Když si jako lidé více méně rozumíme, je vhodné diskutovat konkrétní strategie. Když si ale ještě dost nerozumíme, ať je to na úrovni faktů, názorů nebo řešení, dává smysl zaměřit pozornost v komunikaci na potřeby, což je v naší společnosti poměrně nezvyklé.
Jak by to mohlo vypadat? Důraz na strategie vypadá takto:
„Přestaň prosím tě už jíst maso, podílíš se na ničení pralesa. Nepoletím s tebou už nikam letadlem, naše luxusní spotřeba ničí svět.“ Nebo „Podporuješ elektroauta, protože nechápeš, že je to největší podvod v řešení klimatické krize.“
Důraz na potřeby může vypadat takto:
„Je pro mě víc a víc důležitá odpovědnost za věci okolo mě, nejsem si vždy jistý jak to má vypadat, ale nějak tomu chci přispívat a hledat cesty jak to můžeme dělat i spolu, třeba když se bavíme o tom, jak žijeme, co jíme nebo o tom kam pojedeme na dovolenou.“ Obdobně: „Když čtu jaké drahé kovy a v jakém množství jsou potřeba potřeba pro výrobu elektroaut, dost mě děsí, co to může znamenat pro místa, kde se těží. Přál bych si transformaci, která bude spravedlivá i vzhledem k lidem z globálního Jihu.“
Třetí pilíř: učit se naslouchat
Co se odehrává v druhých lidech? Co je pro ně v tématu klimatu (anebo třeba v jejich životním stylu nebo v politice) důležité? Do jaké míry jsou asi seznámeni se stavem klimatické krize? Z jaké strany asi má smysl začít se bavit, má-li to vůbec smysl?
V mezilidské rovině se dá inspirovat empatickým nasloucháním. Občas mi někdo namítne, že když budu moc naslouchat, dávám najevo, že ustupuji, souhlasím nebo potvrzuji slova druhých. O nic z toho v empatii nejde. Metaforicky lze říct, že namísto hry o to, kdo má lepší argumenty a správnější názor, mohu hrát hru na to jak se s respektem bavit o našem prožívání a objevovat, kolik potřeb a principů máme podobných (bezpečí, možnost předvídat, budoucnost dalších generací, nalezení rovnováhy naší činnosti v rámci planetárních mezí, dobré podmínky pro co nejvíce forem života, přechod na systém, který naplňuje potřeby lépe než globální kapitalismus apod).
Vlivná autorka a trenérka nenásilné komunikace Miki Kashtan říká, že aktivisté umí lépe mluvit, než naslouchat. Je to patrně proto, že vycházejí z funkčních předpokladů, že když se věci dobře vysvětlí, druhá strana bude přesvědčena na základě faktů (strategií). To může však fungovat pouze pokud máme kvalitně vybudovaný vztah. Často se setkávám s válečnou terminologií (korporace jako nepřítel, politici jako sabotéři, někdo z občanské společnosti kolaboruje s korporací atd). Rozumím přínosu tohoto jazyka pro orientaci, ale myslím, že si vytváříme soutěž, ve které nelze vyhrát, protože zrovna v klimatické krizi jsme spolu (až na potenciální osadníky a osadnice Marsu).
Závěrem
Nenásilná komunikace zvyšuje pravděpodobnost spojení a toho, že si porozumíme jako lidi. V konverzaci sotva změníme nastavení systému, ve kterém teď žijeme (a který s sebou nese levné letenky na víkendy do evropských měst, podporu fosilní infrastruktury z veřejných zdrojů, finanční zisk akcionářů jako cíl veřejně obchodovatelných firem, ekonomiku závislou na růstu růstu apod). Avšak abychom se pohnuli dál, potřebujeme jiné a jinak vedené konverzace.
Inspirativní postava nenásilí, Gándhí, od začátku hnutí za indickou nezávislost jednal s Brity o jejich odchodu, i když se mu smáli. Gándhí je pro mě inspirativní v tom, že dokázal spojit záměr naslouchat Britům (kteří chtěli Indii) se záměrem jasně komunikovat zcela jinou vizi (odchod Britů z Indie). Gándhí vnímal, že kolonialismus ubližuje i samotným lidem v Británii. Je to možná extrémně těžké, ale zkusme si představit jednání s korporacemi o ukončení jejich činnosti, politická jednání, která překonávají technooptimismus a otevírají cestu k transformaci průmyslu a trhu tak, aby byly naplňovány reálné potřeby. Představme si, že by se regenerace systémů podporujících život na planetě mohla stát organizujícím tématem společnosti. Je větší utopie tahle představa nebo představa o tom, že přežijeme 21. století ve stylu business as usual?
Doporučená literatura:
-
Macy, Joanna; Johnstone, Ch. Aktivní naděje: jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se, Alferia, 2020.
-
Kashtan, M. Svět nenásilí. Obnovování tkaniny lidského společenství, Alferia, 2022.