CZ | EN

Domů >> Ekostavitelství >> Vzdělávací texty

Opravník oblíbených architektonických omylů

Jan Hollan

Obsah

Úvod
Musejí stěny dýchat?
Existují vakuová skla?
Je bílá vždycky bílá?
Je potřeba vyměnit polovinu vzduchu za hodinu?
Existuje tepelné záření?
Je optimální tloušťka izolace 15 cm?
Je pokojová teplota 20 stupňů?
Musí být pod oknem topení?
Existuje přirozené větrání?
Musejí být severní okna malá?
Je zemní plyn ekologický?
Je pod střešní krytinou potřeba provětrávaná mezera?
Literatura

Úvod

O domech panuje plno pověr, které jsou, jako pověry a předsudky vůbec, často vážnou překážkou pro moudré rozhodování, bohužel většinou překážkou utajenou a pro jiné netušenou. Jediná léčba je o pověrách a předsudcích mluvit, abychom si je uvědomili a přestali jimi trpět.

Není žádná hanba, být v jejich zajetí. Není to většinou naše vlastní vina, prostě jsme vyrostli v takovém prostředí, kde se pověrám daří. Pokusem přispět k emancipaci v této oblasti je i následující výběr. Název je inspirován hezkou knížkou Ludvíka Součka (to byl ale opravník obrazový). Kromě vtipného vyvracení starých omylů přinesl pochopitelně i nějaké nové, totéž se dá čekat i od mých poznámek, nikdo není vševědoucí. Názvem a tématem se dávno přede mnou nechali inspirovat i mí starší kolegové, hvězdáři Zdeněk Mikulášek a Zdeněk Pokorný, kteří se ale věnovali omylům astronomickým. Neporozumění vesmíru nad námi má tu výhodu, že nás moc nestojí ani neruší naše pohodlí. Neporozumění domům, v nichž žijeme, má důsledky vážnější.

Omylů týkajících se domů je řada, následující jsou ty, na které jsem si v posledních dnech vzpomněl, časem přijdu na další. Budu rád, když nějaké najdete i vy. Napsat o nich můžete do konference http://amper.ped.muni.cz/ekodum. Tam se také může odehrávat diskuse o nich - ta je tou pravou léčbou.

Musejí stěny dýchat?

Dýchat musejí všechny aerobní organismy, aby mohly oxidovat cukry, živočichové také tuky a bílkoviny. Zpět vracejí oxidovaný uhlík a vodík (oxid uhličitý a vodu).

Když jsou např. lidé v uzavřené prostoře, koncentrace oxidu uhličitého tam stoupá. Aby nestoupla příliš, musí být místnost nějak větrána. Když jde o stan, může se větrání odehrávat i skrze jeho stěny. Když jde ale o stěny pevné, pak je průnik plynů skrz ně zanedbatelný. Větrání zajišťují jen otvory v nich.

Když je venku teplo, na té trošičce vnitřního vzduchu, která se do zdí (a časem i ven) dostane, nesejde. Když je ale venku mráz, tak ano. Vzduch uvnitř má tehdy v sobě více vody a jak vodní pára proniká pomalu zdí, v její chladné třetině kondenzuje. Zeď se stává mokrou, led tvořící se v její vnější části vede k mrazovému zvětrávání.

Průnik vzduchu zdí skrz je tedy škodlivý. Škodám lze zabránit dvěma způsoby. Hlavní způsob je, že zvenčí je na zdi tlustá tepelná izolace, která zajistí, že pevná zeď je celá téměř stejně teplá, jako interiér, a vlhkost v ní nemůže kondenzovat. Druhý je pak ten, že vodní páře postavíme do cesty bariéru, aby se do chladných oblastí vůbec zevnitř nedostala. Pokud taková parozábrana není dokonalá a nějakou páru přece jen propustí, musí pak ona pára zbytkem stěny projít už mnohem snadněji. Tak lze docílit toho, že na vnější straně od bariéry je vlastně stále venkovní vzduch. Protože vnější část zdi není ani v létě o moc chladnější než vzduch venku, vlhkost v ní kondenzovat nemůže a ona zůstává suchá.

Varianta bez pořádné vnější tepelné izolace funguje nedokonale ve vnějších horních koutech. Tam může být už vnitřní povrch zdi tak chladný, že pára kondenzuje rovnou na něm. Pokud je tvořen rovnou parozábranou, škody nejsou velké, stačí párkrát za zimu vznikající plíseň otřít. Podobně je otíratelná parozábrana jediným tolerovatelným povrchem za nábytkem, který je u vnějších zdí.

Alternativa bez zvláštní parozábrany funguje naprosto dokonale v případě, že na masívní souvislé zdi je zvenčí prodyšná izolace. Bez vážných problémů může fungovat, i když je zvenčí souvislá vrstva pěnové izolace, přestože v tomto případě v pěnové vrstvě v zimě nějaká vlhkost kondenzuje a mrzne. Je možné, že mrazové zvětrávání vnějšího povrchu je přitom zanedbatelné, tj. nijak neovlivní jeho životnost. Jistější ale přesto je, když je mezi pěnou a masívní zdí souvislá polyetylénová fólie, která vnější a vnitřní vzduch dokonale oddělí, takové řešení doporučuji přesto, že nevím o tom, že by je někdo používal.

Jinak je tomu se stěnami v chladném sklepě: pokud tudy v létě jde průvan, může vnější vlhký vzduch stěny postupně zamokřit. Ty pak vyschnou až v zimě, kdy jsou naopak o hodně teplejší než vzduch zvenku.

Zkondenzovaná vodní pára bývá hlavní příčinou vlhkých zdí. Další možností je vlhkost vzlínající z podloží, té zabrání jen vodonepropustná vrstva. Někdy ale může i pára z letního teplého vzduchu vést ke zvlhnutí chladné části zdi těsně u země, podobně jako zdi ve sklepě. Opravovat vodonepropustnou vrstvu pod zdí by nepomohlo. Pomohlo by jen tepelné izolování zdi tak, aby nebyla o moc chladnější než vlhký letní vzduch.

Je tedy oblíbené tvrzení o dýchání zdi úplný nesmysl? Přece jenom ne. Škodlivý nesmysl je požadavek průdušnosti zdi skrz. Zato není bez významu množství vodní páry, které může vnitřní teplá část zdi pojmout z vnitřního vzduchu a opět do něj vrátit. Denní výkyvy přitom vyrovnává vrstvička tlustá jen pár centimetrů.

U tlustých zdí z nepálené hlíny ale hraje roli i klimatizace sezónní: v létě zdi vlhkost vzduchu snižují, v zimě ji mohou vracet zpět. Když taková hliněná zeď dostane zvenčí tlustou izolaci, vznikne tak budova s nejpříjemnějším dosažitelným prostředím.

Existují vakuová skla?

Ne, pokud jde o rovinné zasklení, pak v praxi neexistují. Vakuum se uplatňuje jen u nádob kulových či válcových, tedy u termosek. Aby tam k něčemu bylo, musí být navíc ve vysoce evakuované dutině takřka úplně potlačen zářivý tok energie, což se dociluje vrstvou aluminia na jejích stěnách.

Aby se dala evakuovat i dutina s rovinnými stěnami, musí v ní být „výdřeva“, přesněji spousta sloupků. V dutině mezi dvěma okenními skly se zatím takové řešení nepoužívá.

To, co se označuje jako „vakuové sklo“ je ve skutečnosti to nejmizernější zasklení hned po použití jediné vrstvy skla. Firmy, lepící taková dvojskla, se mírným evakuováním pojišťují proto tomu, aby se dvojsklo rozlepilo. Skla k sobě tlačí vnější vzduch a na pevnosti lepeného spoje pak nezáleží, jen nesmí být spoj prodyšný. Aby vyčerpání dutiny pomohlo snížit tepelný tok souvrstvím, musel by být tlak uvnitř menší ne o pětinu oproti okolí, ale třistakrát. Podtlak v běžných dvojsklech nemá na izolační vlastnosti souvrství naprosto žádný vliv.

Podtlak uvnitř se snadno pozná, hlavně při pohledu z dálky. Tabule skla bližší k vám se chová jako duté zrcadlo (svět je v ní zvětšený), vzdálenější pak jako vypuklé (zmenšuje). Zvenku takové zasklení většinou nebývá pěkné.

Kvalitní lepené souvrství se naopak vyznačuje podtlakem jen velmi malým, za horkých dní v něm bývá dokonce mírný přetlak. Za vnějších teplot kolem dvaceti stupňů by se okna s takovými skly měla chovat jako krásná rovinná zrcadla.

Dobrých izolačních schopností souvrství se dociluje jinými prostředky než vakuem. Hlavní je eliminovat zářivý přenos energie, toho se dociluje speciálním povrstvením jedné ze stěn v každé dutině. Doplňkem je užití plynu s menší tepelnou vodivostí než má vzduch, v nouzi jde o argon, v obvyklých případech by to měl být krypton (ten je nezbytný u tenkých dutin). Pomůže také více dutin než jedna, nejsnáze se toho docílí rozdělením prostoru mezi skly speciální oboustranně povrstvenou fólií značky Heat Mirror. Takové souvrství izoluje čtyřikrát lépe než ona nesprávně nazývaná „vakuová skla“.

Odhaduji, že se v budoucnosti může uplatnit i rovinné souvrství evakuované, s dřevěnými sloupky po méně než deseti centimetrech. Pak by šlo o jedinou dutinu s jednou stranou povrstvenou, izolovat by mohla desetkrát lépe než obyčejné neizolační dvojsklo.

(Proč neizolační? Tím zdůrazňuji další omyl. Lze říkat „izolační sklo“, jinak též „dvojsklo“ - taková věc opravdu izoluje lépe než jednoduché zasklení. Izolační dvojsklo musí být nějaký další stupeň, totiž právě ten, kdy je v jeho dutině potlačený zářivý přenos energie.)

Je bílá vždycky bílá?

Nemám teď na mysli to, že časem možná zežloutne. Jsou i běloby, které na světle netmavnou, pokud se nezašpiní. Mám na mysli „bělost“, která se týká i toho záření, které nevidíme.

Bělost je pak absence pohlcování záření. Mohli bychom mluvit o dokonalé odrazivosti, ale dokonale kovově lesklé povrchy (tedy napařený hliník) za bílé obvykle nepovažujeme. Bílý je pro nás takový nepohlcující povrch, který naopak záření dokonale rozptyluje. Příkladem je čerstvý prachový sníh.

Sníh ale je bílý opravdu jen pro ten obor elektromagnetického záření, který vnímáme zrakem, tedy pro světlo. Pro záření delších vlnových délek, infračervené, rychle tmavne a už pro vlnové délky šestkrát větší než má zelené světlo (tedy tří mikrometrů místo poloviny mikrometru) se stává černý jako uhel.

To má zajímavý důsledek na chod teplot za jasných zimních nocí. Přes den se zasněžená krajina sluncem ohřeje jen malounko, zato v noci se sníh zářením ochlazuje velmi vydatně a vystydne záhy tak mnoho, jak mu dovolí zbývající vodní pára která na něm vytváří další krystalky (např. ony krásné svislé destičky velké až jeden centimetr, které tam občas ráno můžete najít, to je pravá jinovatka, jak ji definují meteorologové). Je-li vzduch dostatečně mrazivý a tedy s malým obsahem páry, mohou ranní přízemní teploty po jasné noci na zasněžené pláni snadno spadnout ke třiceti stupňům pod nulou.

Ve skutečnosti jsou téměř všechny materiály v oboru, ve kterém samy září, velmi tmavé. To se v týká i většiny těch, které jsou pro světlo průhledné - např. sklo se chová také jako temná a zcela neprostupná vrstva. Jedinou prostou výjimkou jsou čisté kovové povrchy (hliník může mít i tenounkou oxidovou vrstvičku), které pohlcují méně než deset procent dlouhovlnného infračerveného záření. Jen takové povrchy umožňují (spolu s vakuem) fungování termosek.

Existují i výjimky velmi zvláštní a cenné, totiž materiály, které jsou černé pro světlo a naopak sněhobílé (či zcela odrážející) pro dlouhovlnné infračervené záření. Jeden z nich je tzv. TiNOx, titan nitrid oxid, ideální jako pokrytí absorbéru ve slunečním kolektoru. Skvěle se zahřívají slunečním zářením a naopak se jen velmi málo ochlazují vlastním vyzařováním. Mluvívá se o selektivních absorbérech.

Jinou selektivní výjimkou jsou vrstvy průhledné pro světlo ale výborně odrazivé pro dlouhovlnné infračervené záření. Ty se uplatňují v okenních dutinách. Pokud jsou odrazivé i pro krátkovlnné IR záření, mohou omezit přehřívání interiéru v horkých oblastech světa sluncem - u nás je ale obrana obvykle zbytečná a nežádoucí.

Bylo by milé, kdyby existoval i nátěr, který by v dlouhovlnné IR oblasti fungoval jako hodně bílý. Bohužel takový není. Jakž takž světlé jsou jen nátěry stříbřenkou, ale oproti čistému hliníku je to bída. I ta trocha pojiva mezi hliníkovými vločkami, napohled zcela průhledná, se totiž v oboru dlouhovlnného infračerveného záření chová jako černý inkoust.

Z toho plyne jedna smutná pravda. Statisíce českých oken mají mezi dvojicí skel žaluzii s pohádkového materiálu: aluminia. Kdyby se na noc zavřely, zářivý přenos energie v dutině by se zrušil a okno by rázem izolovalo třikrát lépe. To by ale ty hliníkové plíšky nesměly být zničené nátěrem. Pak totiž nefungují o nic lépe než třeba papírové. I kdyby do okna pasovaly velmi těsně, izolační schopnosti okna se zavřením znehodnocené žaluzie nezlepší třikrát, ale stěží o třetinu.

Je potřeba vyměnit polovinu vzduchu za hodinu?

V prostorách, kde bývá hodně lidí nebo živočichů vůbec, cítíme při příchodu zvenku mírný zápach, někdy i nepříjemný, hlavně když je silnější. Někdo mluví o „těžkém vzduchu“. Ideálem větrání je, aby vzduch takovým dojmem nepůsobil, abychom rozdíl od venkovního ani nepoznali.

To je ideál, který bývá v praxi velmi zřídka splněn, pokud nejde o interiér velmi málo obývaný nebo dokořán otevřený. Někdy ani ideálem není, to tehdy, když je venku pořádný mráz. Pak všichni dávají přednost stěží postřehnutelnému zápachu, který za minutu po příchodu přestanou vnímat, před hojností nepříjemně chladného a velmi suchého vzduchu zvenčí.

Přítok čistého vzduchu, který je potřeba, abychom při příchodu do interiéru nic nepříjemného necítili, je jednoduše úměrný zdrojům zápachu uvnitř, obvykle tedy počtu lidí a případně i jejich aktivitě. Pokud se potí v tělocvičně a pak v šatně, je na každého potřeba i padesát kubických metrů vzduchu za hodinu, aby se zápach jakž takž naředil (stejně bude cítit), pokud spí v chladné místnosti a nepotí se ani za mák, stačí i desetina, tj. pět krychlových metrů na osobu za hodinu.

Ve skutečnosti téměř nikdo nikdy skutečnou potřebu větrání nezjišťuje a tempo výměny vzduchu potřebě nepřizpůsobuje. Příkladem jsou semináře, kde se mluví o větrání. Na nich bývá výměna vzduchu aspoň pětkrát menší než jsou limity, o nichž účastníci s vážnou tváři mluví jako o naprostém minimu.

Někdy se říká, že dostatečné větrání je nutné z hygienických důvodů. Ano, pokud se tím rozumí dosažení prostředí, které je nám příjemné. Nejde o to, že bychom onemocněli, ale zdraví je stav naprosté pohody. Avšak tam, kde snad o onemocnění skutečně jde, tj. v plných čekárnách, je větrání vždy, když je venku pod 22 stupňů, naprosto nedostatečné a bývá tam sakramentský smrad. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by to někomu odpovědnému vadilo. Experti se věnují aseptickému větrání operačních sálů, čekárny nikoho nezajímají. Bylo by jistě zajímavé sledovat složení vzduchu, jak pokud jde o plyny, tak i o mikroorganismy, v takovém prostředí.

Z uvedeného myslím jasně vysvítá, že stanovovat vhodné tempo větrání podle objemu místnosti je naprostá blbost. I u místností, které smrdí i samy o sobě, nejde jistě o objem, ale o povrch jejich zapáchajících částí. Napravovat stav ve smradlavých místnostech větráním je neobyčejně drahá (hlavně v zimě) hloupost, je nutné odstranit zdroj zápachu, typicky dřevotřískové vybavení interiéru (pokud smrdí i stěny samotné, pomůže dokonalá parozábrana na jejich vnitřní straně).

Prázdný byt větrat opravdu není potřeba. Stačí jej vyvětrat průvanem při příchodu (to je naprosto postačující i pro odstranění ev. nahromaděného radonu). Zato když je v něm hodně lidí, tak je potřeba větrat hodně, až to může být nemožné dosáhnout. Bez důmyslné techniky totiž vždycky někdo proti větrání bude mít námitky. Určitě tehdy, bude-li vzduch zvenčí moc chladný. Leckomu vadí, i když sice moc chladný není, ale „táhne“. Ve vedru sice většina lidí průvan uvítá, ale když je vzduch zvenčí ještě více rozpálený, je takové větrání také stěží přijatelné. Jindy sice nikdo nenamítá ani proti průvanu ani proti nevyhovující teplotě vzduchu, ale otevřeným oknem proniká hluk, a tak nezbývá než je zavřít.

Komfortní větrání, které by ani v nevysoké místnosti plné lidí nikomu nevadilo, docílit lze, ale není to snadné. Kromě případu, že je vedro, se vzduch musí pohybovat pomalu a nesmí být nikde zřetelně chladnější. Okny se toho docílit nedá. Jde to jen protiproudým výměníkem teplot a důmyslným rozváděním vzduchu v interiéru. Někdy, u budov, kde jsou lidé rozmístěni dost řídce, může stačit i přivádění vzduchu jen předehřátého (či v létě ochlazeného) v podzemí. Dokonalá je kombinace obou metod.

Někdy může být maximální komfort dosažen větrání velmi vydatným (ale pozor, takovým, aby nebylo slyšet, jinak komfort naopak ničí), jindy je potřeba o dost skromnější. Kdy? Přece v mraze. I když by technicky bylo možné čerstvý vzduch dostatečně ohřát, bude příliš suchý. Komfort docílíme jen větráním nevelkým. Přehnané větrání v mrazech je příznačné pro všechny neutěsněné a přitom mohutně vytápěné budovy. Každý asi uzná, že suchý vzduch, který je jeho důsledkem, komfortní věru není, ba dokonce vede k onemocnění.

Mluvil jsem o tempech větrání mezi pěti a padesáti metry krychlovými na osobu a hodinu. Ten horní limit je pro tělocvičny, spodní stačí pro ložnice, ve kterých není horko. Uvádí se ale, že i pro běžné sedavé zaměstnání je vhodné množství třicet krychlových metrů na osobu a hodinu. Proč tak moc?

Když je venku skoro stejně teplo jako uvnitř (a tedy i podobná vlhkost), nic proti tak vydatnému větrání. To je situace, kdy nám mohou vyhovovat všechna okna dokořán, takže se rozdíl mezi interiérem a exteriérem stírá. Ale co jindy, když je venku hrozné vedro nebo naopak je tam mráz? Proč bychom měli větrat tak moc, povede to opravdu k příjemnějšímu interiéru?

Ovšem že ne.

Tak kde se takové podivné doporučení vzalo? Je to záležitost historická. Kdysi bývala ve Spojených Státech dvojí norma: pro budovy nekuřácké a budovy, kde případně lidé kouří. Pak ale převládl názor, že nekuřácký charakter stavby nelze do budoucna zaručit a že nezbývá než počítat s tím, že to tak časem nemusí být. A tak se na nekuřáckou alternativu zapomnělo.

Dnes se v USA „v lepší společnosti“ nekouří, kouření je vyloučeno asi ve všech veřejných budovách, někde i na veřejných prostranství. Standard pro ohromně vydatné větrání ale zůstal, v mnohých případech jako naprostý anachronismus.

U nás se sice kouří skoro všude a možná čím dál tím víc, ale úplně všude přece jen ne. Tam je vhodné větrat ne podle nepřípadných norem, ale s rozumem. A tam kde se kouří? Tam je smrad vždycky, leda byste byli od kuřáků proti větru. Kdy je takový zápach přijatelný, to je věru těžké říci. Pro mně i mnoho jiných není přijatelný nikdy.

A když už se někde větrá „vědecky“, mám takový návrh: co tak vzduchu do cesty dát volně se otáčející vrtulku s elektronickým ukazatelem, udávajícím velmi přesně, kolik vzduchu tudy protéká? Až potom by bylo možné vážně diskutovat o tom, jak moc doopravdy větráme. Jinak je to jen jako mudrování nad nebezpečností jezinek.

Existuje tepelné záření?

Asi tak stejně, jako lidová demokracie čili lidová lidovláda. Tím chci naznačit, že záření prostě je teplo, čili transport energie realizovaný jinak než prací.

Teplo se může pravda realizovat ještě jiným mechanismem, totiž srážkami látkových částic, ve skutečnosti se odehrávají oba mechanismy současně, až na výjimky. Jednou výjimkou je vakuum, v němž látkové částice chybí a zbývají elektromagnetické vlny či fotony, jak kdo chce. Druhou výjimkou je chladná směs dusíku, dvouatomového kyslíku a argonu - ta je se světlem a zářením delších vlnových délek ochlazovat ani ohřívat neumí, je pro ně zcela propustná, pro tepelný tok tedy zbývají jen srážky jeho molekul. Tomu se říká vedení (tepla). Ve větším měřítku se může jako tepelný tok projevit promíchávání tekutiny v tíhovém poli, dané různými hustotami teplejší a chladnější látky. Tomu se říká konvekce.

Tepelný tok mezi tělesy se tedy odehrává zářením, vedením (neprobíhá-li vakuem) a promícháváním (pokud jde tekutým prostředím), čili radiací, kondukcí a konvekcí. Počítáme-li teplo dodané např. z jedné okenní tabule do druhé, můžeme je rozdělit na teplo přišlé jako záření a teplo přišlé vedením. Konvekce se přísně vzato v případě pevné přepážky neuplatní, protože těsně u ní je tekutina vždycky v klidu. O konvekci můžeme mluvit jen mezi dvěma myšlenými plochami uvnitř tekutiny.

V případě vedení tepla jde o mnoho individuálních srážek, při kterých se energie předává náhodně. Statistickým výsledkem je ovšem tok ve směru klesající teploty, s hustotou úměrnou gradientu teploty, poklesu teploty na jeden (mili)metr. Konvekcí může energie téci jen nahoru nebo ve vysokých dutinách vodorovně, opět od teplejších stěn ke chladnějším. Záření je ale jiné - září předměty chladné i teplé, záření zčásti pohlcují a zčásti odrážejí čí rozptylují pryč. Tepelný tok z jednoho tělesa na druhé je pak roven rozdílu pohlcených částí zářivých toků.

Jaké je to záření, je úplně jedno. V každém případě opět platí, že výsledný tepelný tok jde opět z teplejšího tělesa na chladnější a že pokud jsou teploty obou velmi podobné, hustota tepelného toku je úměrná rozdílu teplot těles.

Pokud je jedno z těles velmi horké, víc než než pět tisíc stupňů, většina zářivého toku se odehrává takovým zářením, které vnímáme jako světlo. To je samozřejmě případ Slunce. V jeho případě je neviditelná jen menší část tepelného toku, totiž infračervené a ultrafialové záření. U žárovky je naopak viditelná jen asi dvacetina záření, které vydává, devadesát pět procent záření spadá do infračerveného oboru (má větší vlnovou délku než 0,8 mikrometru).

Zavádějící označení „tepelné záření“ je omyl, který má původ asi v onom dávném pokusu se slunečním spektrem, vytvářeným skleněným hranolem. Takový hranol láme záření tím více, čím vyšší je jeho frekvence - zahnutí není úměrné frekvenci, ale její druhé mocnině. Vznikající spektrum je tak směrem ke kratším vlnovým délkám řidší. Teploměr se proto nejvíce zahřeje tam, kde je záření nejméně rozředěno, to je ještě před červeným okrajem spektra. Stejný pokus s difrakční mřížkou, u níž je odklon záření úměrný první mocnině vlnové délky, ukáže jako „nejvydatnější“ zelené světlo, teploměr umístěný do spektra se zahřeje nejvíce tam a ne v infračervené oblasti za (či pod = infra) viditelným spektrem.

Je ale pravda, že ve fyzice se pojem tepelné záření přesto vyskytuje. Je to takové záření, které závisí na teplotě tělesa. Dokonce se dá přesně říci, jak moc záření s teplotou přibývá: se čtvrtou mocninou teploty (to říká tzv. Stefanův-Boltzmannův zákon). Je-li těleso dvakrát teplejší, září šestnáckrát víc. Je to ale ještě trochu komplikovanější, takto by to platilo jen pro těleso, které je pro všechny vyzařované vlnové délky stejně černé nebo šedé.

Netepelné záření vydávají např. svíticí diody. Ne, že by nehřálo, je to obyčejné světlo a hřeje právě tak, jak se od něj čeká, Jde jen o to, že svícení diody nezáleží moc na tom, jak je teplá, místo toho záleží na procházejícím elektrickém proudu. Netepelně září také televizní a telefonní vysílače. Na tepelné se někdy takové záření přepočítává: jak by musela být např. dioda teplá, aby v daném intervalu vlnových délek vyzařovala v daném směru tolik záření, jak to skutečně dělá, jenom díky tomu, že by byla velmi horká. U radiových vln (tedy u elektromagnetického záření delších vlnových délek než má infračervené záření, čili přes jeden milimetr) se podobně mluví o anténní teplotě (s teplotou vodičů, z nichž je anténa zhotovena, to nemá nic společného). Název „radiové vlny“ je dost nešikovný: „zářivé vlny“. Netepelné záření je také to, které vydávají nestabilní atomová jádra, radionuklidy, tedy nuklidy, které vyzařují.

(Netepelné) záření rentgenu, synchrotronu nebo radionuklidů se nicméně měří právě podle toho, kolik tepla přinese do nějakého tělesa, jednotkou je joule na kilogram, označovaný jako gray.

Zahřívání je pak přímo účelem (netepelně) generovaných mikrovln (nejkratší obor rádiových vln) ve dnes běžných troubách - proti světlu nebo infračervenému záření mají velkou výhodu v tom, že pronikají dost hluboko do ohřívaného předmětu a prohřívají jej rovnoměrněji než horké (infračerveně zářící) stěny obyčejné trouby. Další velká výhoda je, že kovové stěny trouby jsou pro takové záření dokonalými zrcadly (lepšími než hliník pro světlo) a porcelán průhlednější než sklo pro světlo, takže se opravdu valná většina záření pohltí molekulami vody a tuků ohřívaného pokrmu.

Myslet si, že můžeme mít v místnosti vydatné denní osvětlení a přitom místnost oním světlem nezahřívat, je omyl. Je ale pravda, že zahřívání omezíme o dobrou třetinu, když do místnosti nepustíme infračervenou složku slunečního záření a případně i nejdelší vlnové délky, které už vnímáme jako sytě červené světlo. V případě žárovky, jejíž záření se na nás dostává jen z reflektoru, který infračervené záření propouští, můžeme tepelný tok na sebe snížit klidně desetkrát - žádné studené světlo to není, ale když je ho řekněme pětkrát méně než slunečního, tak taky pětkrát méně hřeje, a to už pak skoro necítíme.

Vystavíme-li tvář slunci, cítíme jeho záření (tj. hlavně světlo) velmi výrazně. Kde Slunce je, poznáme i s důkladně zavázanýma očima. Podobně můžeme na tváři cítit záření horkých kamen. Pocit je úplně stejný. Záření z kamen je stejně „tepelné“ jako to sluneční. Je to výhradně infračervené záření (i když hodně horká plotna může pravda i malinko svítit). Chceme-li je nějak rozlišit od infračervené složky záření slunečního, pak můžeme říci, že je to infračervené záření delších vlnových délek. Typická vlnová délka slunečního záření je půl mikrometru, těleso s absolutní teplotou dvacetkrát nižší, tři sta kelvinů místo šesti tisíc kelvinů, vyzařuje vlny dvacetkrát delší (to říká zase Wienův zákon), tedy kolem deseti mikrometrů. To se týká nás a všech nerozpálených předmětů kolem, ba i ovzduší nad námi. Rozmezí vlnových délek našeho vlastního záření je ale velké, abychom jej zahrnuli 95 %, musíme vzít záření od 4 do 40 mikrometrů. Horká kamna mohou mít Celsiovu teplotu třeba třista stupňů (absolutní šest set kelvinů) a vyzařují nejvíce tak na pěti mikrometrech (od 2 do 20 mikrometrů). Slunce má teplotu ještě desetkrát vyšší a tak obor, ve kterém vydává 95 % svého zářivého toku, sahá proto od 0,2 do 2 mikrometrů.

To správné sousloví, kterým vyjádříme, čím nás kamna hřejí, je tedy infračervené záření. Když chceme naznačit, že jeho vlnové délky jsou větší než dva mikrometry, můžeme přidat „dlouhovlnné“, tedy: Teplé předměty kolem nás nás hřejí dlouhovlnným infračerveným zářením. Takovým zářením se také ochlazujeme, hlavně pokud spíme „pod širákem“.

Pro upřesnění: teplo je fyzikální veličina, označující úhrn tepelného toku (udávaného ve wattech) za nějakou dobu, měří se v joulech. Záření veličinou není, jen volným označením děje nebo jeho výsledku, tedy např. veličiny zvané zářivý tok (ta se měří ve wattech) nebo jejího úhrnu za danou dobu, tedy tepla.

V zásadě může jít i o záření akustické, které je vázané na látkové prostředí - skutečně se někdy používá např. ultrazvuku i pro ohřívání. Řekneme-li ale zkráceně infrazáření, máme jistě na mysli infračervené záření (elektromagnetické) a ne infrazvuk. V plazmatu (např. tom slunečním) existují i druhy záření, kde se elektromagnetické vlny kombinují s akustickými.

Je optimální tloušťka izolace 15 cm?

Ale kdepak, přece 7 cm (případně 5 cm, 12 cm, 18 cm), že? Tolik „vědecky“ zdůvodněných údajů lze nalézt...

Jaká je optimální tloušťka spacího pytle? To jistě záleží na tom, pro jaké prostředí je pytel určen a jak jej budeme transportovat. Pokud v něm hodláme spát v tuhém mraze, můžeme ještě přemýšlet, jak moc budeme oblečení. Pokud bychom chtěli spát jen v pyžamu, pak musí být tlustý hodně. Je zajímavé si uvědomit, že po domě můžeme chtít něco podobného - totiž, aby ani v mraze nebylo uvnitř zima, i když topíme jen vlastními těly.

Optimální tloušťka izolace domu se často počítá s cílem, co nejvíc na její instalaci vydělat. Výsledky jsou pak velmi různé podle toho, jak dlouhé období uvažujeme. Uvažovat u domu něco jako deset nebo patnáct let místo řekněme jednoho století je dost legrační, to by tak mohlo být vhodné pro hodně užívaný spací pytel. U něj ale žádnou „návratnost“ či dokonce zisk neuvažujeme - proč to děláme u domu?

Důkladná tepelná izolace domu není nic „extra“, je to zásadní vlastnost, kterou se liší různé domy stejně moc, jako tlustý spací pytel od tenkého nebo od pouhého povlaku. Pokud se užívá dům celoročně a tlustou izolaci nemá, je to vlastně absurdní. Angličané prý dříve mívali všude okna jen s jedním sklem, protože si namlouvali, že u nich zima vlastně není - na kontinentě taková pitomost už před sto lety nebývala běžná.

Optimální tloušťka izolace domu je asi taková, kdy je v domě trvale příjemně bez ohledu na vnější teploty a bez fatální závislosti na topení, které nemůžeme snadno zajistit vlastními silami (tj. třeba tak, že věnujeme dva víkendy za rok přípravě dříví pro pár mrazivých týdnů). Kdyby šlo o spací pytel, bylo by v něm pak v létě horko, ale u domu to nehrozí. Dá se totiž snadno větrat.

To je určitě tloušťka několikrát větší než zmíněná v titulku. Alespoň dvakrát, třikrát nebo dokonce čtyřikrát. Dá se nějak zdůvodnit kvantitativně?

Ano, například porovnáním energie, která byla vynaložena na zhotovení a instalování izolace a energie, kterou pak za dobu používání domu nemusíme vynaložit na topení. Nejkratší horizont je tak padesát let, ve skutečnosti se ale domy nebourají dříve než za sto let a domy s dokonalými vlastnostmi se asi budou užívat i století několik.

Porovnání energií vychází podobně jako uvažování prosté návratnosti při dnešních cenách. Ona totiž cena izolace bývá dost závislá na vložené energii. Starat se o úroky a budoucí ceny je zbytečné - stejně je neznáme. Můžeme jen odhadovat, že ceny porostou. Musí růst, aby se přestala používat fosilní paliva. V horizontu mnoha desetiletí je to zcela jisté.

Tloušťky izolací mezi třiceti a čtyřiceti centimetry pak vycházejí jako vhodné, pokud se díváme jen padesát let dopředu. Pokud hledíme dále, jako naši předkové, kteří stavěli na staletí, jsou rozumné tloušťky hodně přes půl metru - ty nepochybně platí pro domy zasypané zeminou.

To je ale jen z pohledu energií nebo nákladů. Jiné hledisko je, abychom v takovém domě dokázali v případě potřeby (například, že zůstaneme docela bez prostředků nebo že přírodní katastrofa nás odřízne od světa) bydlet docela bez topení. Izolace tlusté jen třetinu metru pak vycházejí jako opravdu minimální, bezpečné tloušťky jsou k onomu půlmetru (v hi-tech vakuovém provedení třeba jen k deseti centimetrům).

Počítat u domů cokoliv s výhledem na deset nebo patnáct let je neoprávněné, i kdyby mělo jít o stavby „dočasné“. Zkušenost ukazuje, že se dočasnost většinou mění v trvalost. Dočasné baráky postavené za druhé světové války se čile užívají i ve 21. století...

Je pokojová teplota 20 stupňů?

Když jsem se začínal seznamovat s fyzikou, byla ve všech tabulkách vztažná teplota buď bod mrazu nebo 18 °C. Ta druhá tam byla proto, že byla nejobvyklejší - byla to teplota pokojová. Při takové pokojové teplotě se např. podávalo červené víno. I když na jedné etiketě z přelomu tisíciletí jsem si povšiml upřesnění: „při pokojové teplotě, tj. 16 až 18 stupňů“.

Někdy v šedesátých létech dvacátého století se začala užívat nová vztažná teplota, 20 stupňů místo osmnácti. Asi proto, že hojnost uhlí a rostoucí příjmy vedly k tomu, že se začínalo topit dříve a topilo se víc. Souviselo to také asi se změnou aktivit - místo různých ručních prací čím dále více lidí v interiérech jen sedělo u stolu nebo u televize. U té je sice snadné se v křesle přikrýt, ale nějak to přestalo být obvyklé.

Normy zůstaly, ale skutečnost je dávno jiná. Dvacet stupňů potkáte opravdu málokde. Pro jistotu zmizely i teploměry, které umožňovaly řešit konflikty mezi těmi, kterým „bylo zima“ a mezi těmi, kteří za topení platili nebo chodívali důkladně oblečení. Dnes už není zima nikde nikomu, i když sedí v v letním oblečení - zatopí si klidně na 25 °C. I do lesa je zaveden zemní plyn a topení je úplně bez práce.

V energetických auditech se ale údaj, že se místnosti budou vytápět na 20 °C, doposud vyskytuje. Jen když se náhodou někde teploty měří, vyjdou průměrně ne kolem dvaceti, ale kolem dvaceti čtyř stupňů - třeba v takových školních učebnách. Ty se totiž nevytápějí tak, aby tam bylo příjemně dětem plným života (těm je trvale vedro), ale tak, aby učitelky, které drží štíhlou linii a jedí méně než děti s polovičním povrchem těla, mohly chodit nalehko. Je to nemalé pokrytectví...

Slyšel jsem námitku, že přece je potřeba topit víc, když je jedna stěna studená. Přece průměr teplot vzduchu a stěn musí být těch 20 °C. Aby námitka byla platná, musely by skutečné teploty vzduchu být větší jen v místnostech, kde je jedna nebo více vnějších ploch a kromě toho by musela teplota vzduchu bývat větší, když je venku mráz. Ale ony bývají teploty v interiérech větší trvale a také v místnostech zcela vnitřních, které žádné studené plochy kolem sebe nemají. Kromě toho, taková učebna s hojností obyčejných oken má sice v mraze vnitřní tabule skla studené, ale ve dne se to vyrovná světlem, které přichází okny dovnitř - na rozdíl od zdi okna jako studená ve dne necítíme, jen v noci. Ostatně, teploměr umístěný naproti vnější zdi měří „správně“ - reaguje jak na teplotu vzduchu, tak i na (nedostatek) záření z protější plochy. Můžeme jej podložit kouskem pěnové hmoty, chceme-li vyloučit vliv (teplejší) zdi vnitřní.

Kdysi lidé doma sedávali kolem kamen, vzduch v místnosti mohl být docela chladný, nemluvě o studených koutech. Velmi teplý vzduch v dnešních interiérech má za cíl, učinit snesitelnými i ony studené kouty nebo vůbec místa u vnějších zdí, jako by jich nebylo. Uspokojivé řešení není takové, jen instalovat obyčejné nebo i registrační teploměry a trvat na tom, že se už přetápět nebude - kdo sedí v chladné oblasti místnosti a je zimomřivý, ať zkrátka nosí pořádně teplé ponožky a svetry.

Ne, že by je nosit neměl. Je ale možné mít takové ponožky a svetry na samotném domě. Tak, aby se vnější a vnitřní zdi znatelně nelišily. Mít taková okna, pod kterými není ani za mrazivých nocí zima, i když tam není radiátor. Pak bude možné mít všude jen těch 20 °C a přesto to bude skoro všem stačit. Někteří se možná vrátí i k tradičním osmnácti stupňům - ne z odříkání, ale jako k nejpříjemnější domácí teplotě v chladném období roku, když chodíváme více oblečení.

Musí být pod oknem topení?

No jasně, jinak by tam přece v zimě padal na zem studený vzduch, nebo ne?

Kde se ten studený vzduch ale bere? Něco mohou mít na svědomí škvíry kolem oken. Ty opravdu stojí za to utěsnit, to už dnes každý ví a někteří se to už naučili dělat. Ale je tam ještě ta skleněná tabule, tím studenější, čím je venku větší mráz. S tou se nic dělat nedá... nebo ano?

V Rakousku koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let stavební normy postupně všech spolkových zemí znemožnily instalování starých obyčejných oken do nových budov. Nebylo potřeba mnoho, jen požadavek, že zasklení musí izolovat o čtvrtinu lépe, než bylo dosud běžné. To stačilo k tomu, že se dnes používá jen zasklení izolující alespoň dvakrát lépe - je to technologicky dávno možné a bylo potřeba jen vyloučit okna starého typu. U nás ale tento rozhodující skok ve kvalitě oken normy ani dnes nevyžadují a tak se pořád ještě mnohdy zasklívá postaru. Vlastně ne, hůř než postaru - stará dvojitá okna s tabulemi kus od sebe se vyměňují za okna s obyčejnými dvojskly, izolujícími o kus hůř (izoluje hlavně dutina mezi skly a když je tenká, izoluje míň).

I okno izolující víc než dvakrát lépe má ale v mraze vnitřní tabuli dost chladnou. Teprve okno, kterým ven uniká méně než 0,8 W/(m²K) (místo 2,8 W/(m²K)obyčejného dvojskla) má vnitřní tabuli tak málo chladnou, že je radiátor pod ní i v mrazech zbytečný. Přesně vzato, tak malou tepelnou prostupnost musí mít okno jako celek, včetně rámu a jeho okolí - když je pak venku −12 °C a v interiéru 20 °C, je vnitřek okna teplejší než 17 °C.

Takovým oknům se říká „superokna“. Včetně rámů jsou více než dvakrát dražší než okna běžná - ale odpadá investice za topidlo pod nimi a komfort se zvýší ohromně. Pokud počítáme s tím, že tam okna zůstanou dalších padesát či sto let, bylo by nezodpovědné použít okna horší kvality.

(Že může topení pod kvalitními okny chybět, je staré pravidlo používané už pro nízkoenergetické domy a že tam být nemá, je samozřejmá zásada pro stavbu domů pasívních.)

Existuje přirozené větrání?

Ano, u altánku na větrné hůrce nebo v některých jeskyních v době, kdy je venku vedro nebo naopak mráz.

Podstatou domů je právě oddělení od venkovního prostředí. Případnými otvory a netěsnostmi se ale nějaký venkovní vzduch dostává dovnitř a vnitřní zase ven. Kolik vzduchu takto protéká, to závisí na větru, na rozdílu teplot uvnitř a venku (a na konfiguraci domu). Pokud nefouká a teploty uvnitř a venku jsou velmi blízké, pak netěsnosti nevětrají skoro vůbec. Jakž takž pomohou jedině okna dokořán, u velkých místností plných lidí někdy ani to ne.

U otevřených oken ale některým ale může „vadit průvan“ nebo hluk zvenčí, a tak může být po větrání i za nejpříznivějších okolností veta a vzduch se dá brzo „krájet“.

Situace, kdy škvíry a otvory v domě větrají tím víc, čím je větší mráz, rozhodně příjemná není - přirozené by bylo větrat hodně, když je venku příjemně teplo a ne když je tam vzduch ledový a suchý jak troud. Pro třídu plnou dětí takové větrání ostatně ani v mraze nestačí. Pokud nikdo o přestávkách nevyvětrá, místnost postupně dopoledne zasmrádá a nepáchnoucí vzduch tam snad může být zase až ráno. Zato přes víkend či přes prázdniny vyschne zbytečně větraná místnost až běda.

Všude ale interiér suchý nebývá. V těch škvírách, kudy jde vzduch ven, v zimě kondenzuje vlhkost. Ta postupně ničí rámy oken, může tam růst plíseň.

Označovat takové špatné větrání jako „přirozené“ je krajně nevhodné. Je příznakem nedbale provedené stavby, která se jím ničí. Přirozené je dům důkladně utěsnit a větrat jej jen podle potřeby. V nejjednodušším případě okny nebo uzavíratelnými přívody a odtahy (ne stálými škvírami) fungujícími při rozdílných teplotách venku a uvnitř. V lepším případě s využitím ventilátorů a vracení tepla z odpadního vzduchu zpět do přiváděného.

Zda a kolik vyvětrat, nám prozradí čich, když přijdeme zvenku, napoví přesný vlhkoměr nebo poradí případný detektor plynů, kterých je v čerstvém vzduchu jen malounko. Při větrání kanály, v nichž můžeme průtok vzduchu měřit, se lze orientovat jednoduše podle počtu přítomných osob - ale protože je málokdy bude někdo ochoten nastavovat ručně, opět by mělo nastoupit čidlo těkavých organických látek. Při stále se rozrůstajícím množství stále důmyslnější elektroniky kolem nás to není nijak přemrštěný požadavek, nemyslíte?

Musejí být severní okna malá?

Pokud jde o okna stará, bídně izolující, pak jistě ano. Jinak jimi z budovy za zimních nocí uteče mnohem víc tepla, než ve dne přijde ve formě rozptýleného slunečního záření.

Ale taková špatně izolující okna by měla být už deset let minulostí. Výborně izolující „superokna“ pustí ven v noci méně tepla než ve dne nechají přijít dovnitř, a to i na severní straně, pokud je zrovna sníh. Jistě, jsou i pošmourné mrazivé prosincové dny beze sněhu, tehdy i výborně izolující okna z tepelného hlediska představují ztráty. Jsou to ale ztráty nevelké, u všech oken kromě severních bohatě vyrovnané za slunných dní. A pokud konečně nasněží, pak i na severu.

Ona taková okna ale mají i jiné funkce než dům vytápět. Například osvětlovat nebo poskytovat výhled ven. Ne, že by severní fasáda měla být prosklená, to rozhodně ne. Ale malinká okna tam být nemusejí. V teplém půlroce se mohou hodit okna i dost veliká, s tou výhodou, že do nich svítí slunce jen chvilku ráno a večer a že zastíněný terén na severní straně domu nebývá až moc rozpálený.

Jako nejdokonalejší řešení mi připadají okna s měnitelnou velikostí. Malou pro zimní noci a velkou pro světlé nebo letní dny. To není nemožné - řešením mohou být tlusté izolační okenice. Superokno s propustností řekněme 0,7 W/(m²K) doplněné okenicí s deseti centimetry pěnového polystyrénu (s propustností 0,4 W/(m²K) izoluje sice hůře než zeď pasívního domu, ale lépe, než požaduje připravovaná česká stavební norma. Při otevřené okenici ve dne i v pořádném mraze topí, při zavřené pustí ven jen málo tepla.

Je zemní plyn ekologický?

Ve srovnání se starými kamny na uhlí ano. Ta nejen že na gigajoule či kilowatthodinu poskytnutého tepla přidají do atmosféry více oxidu uhličitého, ale i hodně sice nestabilních, zato však nepříjemných jedovatých látek.

Ve srovnání s moderní teplárnou na uhlí je teplárna na zemní plyn „ekologičtější“ jen s otazníkem. Oproti uhlí sice spalování zemního plynu dává méně oxidu uhličitého a více neškodné vody, nemusí se kvůli jeho odsiřování vůbec rubat Český kras, a také dává větší účinnost (podíl dodávané elektrické práce a tepla jako produktů teplárny), ale má také dvě stinné vlastnosti.

Jedna je, že peníze za něj jdou kamsi na východ, místo aby zůstaly doma. Pravda, zůstanou-li doma, jsou na těžbu a dopravu uhlí, což není žádná krásná práce ani výhra pro českou krajinu.

Druhá stinná stránka je, že ne všechen vytěžený zemní plyn (metan) se spálí tam, kde je to užitečné. Část jej na tísících kilometrů k místu použití uteče. Stačí, aby to byla tři procenta a jejich příspěvek ke skleníkovému jevu v horizontu sta let smaže výhodu z menších emisí oxidu uhličitého při spalování zemního plynu. Ve skutečnosti jsou asi úniky podstatně větší a nahrazování uhlí ruským zemním plynem tak asi znamená zesilování skleníkového jevu. Kdoví.

Uhlí a zemní plyn ale přece nejsou jediné dvě alternativy. Z bláta nevede jediná cesta do louže. Ekologická je jiná cesta, totiž fosilním palivům se vyhnout.

I elektřina se dá vyrábět tak, že se pod parním kotlem topí dřívím (ve formě štěpek) nebo slámou. A doma lze topit nejen kusovým dřívím, ale také plně automaticky a velmi čistě drobounkými dřevěnými peletami. Takovými granulemi pro výživu kamen. Do formy pelet by měly být lisovány všechny piliny. U nás je to zatím jen maličký zlomek a i v Rakousku, kde se pelet užívá stále více, je to stěží polovina. Ano, jediná skutečně ekologická, tedy neškodná paliva jsou rostlinná.

Nemluvě o tom, že ještě ekologičtější je, potřebě spalování se vůbec co možná vyhnout. Ta biomasa, která u nás vyroste, pak řekněme v druhé polovině tohoto století může bezezbytku pokrýt energetické potřeby naší země.

Je pod střešní krytinou potřeba provětrávaná mezera?

Není, je naopak škodlivá. Ale proč se o její potřebě mluví?

Pokud je konstrukce domu taková, že vlhkost z interiéru v mraze může difundovat směrem ven, může někde kondenzovat a mrznout, pokud vodní pára narazí ve studené oblasti konstrukce na překážku. Aby ale šlo páry ven tolik, že by ji bylo nutno odvádět proudem vzduchu, to by se rozhodně stávat nemělo. To je pak konstrukce hrubě chybná, pravděpodobně v ní vznikají promočená místa a oprava je nutná na její teplé straně - do chladných částí pára nemá co pronikat.

Pak se udává ještě jeden důvod. V noci na krytině, ale i na fasádě, hlavně za jasného počasí, kondenzuje rosa nebo sublimuje jíní. Nejen zvenku, ale i zevnitř, pokud je tam průvzdušný prostor, např. minerální vata. Argumentem pro provětrávanou mezeru bývá, že je nutné přes den dutinu zase vysušit.

Ale provětráváním se problém ve skutečnosti naopak vytváří! Pokud by v dutině byl stále stejný vzduch, množství zkondenzovené vody na její chladná straně by bylo věru malinké. K dispozici je když tak pár gramů na krychlový metr vzduchu, pokud je vrstva tlustá třetinu metru, v zimě řekněme tak jeden gram na metr čtvereční, v létě čtyři. Pokud ale dutinou může v noci proudit ochlazený venkovní vzduch, může se na ochlazeném vnějším povrchu dutiny vysrážet vody mnohokrát více. Tak moc, že stéká.

Účinnou obranou je jen to, moc vzduchu pod krytinu či fasádu nepustit. Jeden objem za noc, víc ne. Aby to tak mohlo být, musí být dutina vyplněna vatou, která proudění klade veliký odpor, nebo vstupy do dutiny musí být velice malé. Nejlépe ve formě klapek - aby dutinou mohl ve dne pomalinku stoupat teplejší vzduch vzhůru, ale v noci nemohl klesat dolů.

Pokud ale krytina má difúzní odpor mnohem menší než teplá strana stavební konstrukce (to je jistě případ tašek oproti souvislé polyetylénové parozábraně) je nejspolehlivějším a trvanlivým řešením vzduch pod ní nenechat proudit vůbec.

(O tom jsem si poprvé přečetl ve staré Feistově knížce [1].)

Literatura, o autorovi

1: Wolfgang Feist a Jobst Klien: Nízkoenergetický dům (úspory energie v bytové výstavbě budoucnosti). Nakladatelství HEL, Ostrava, 1994. Překlad z německého originálu vydaného v roce 1992 ing. Jiří Weniger. Do konce roku 2000 vyšla v Německu další 4 upravená vydání.
2: Humm, O.: Nízkoenergetické domy. Grada Publishing, spol. s r.o., 1999. ISBN 80-7169-657-9. Původně vydalo pod titulem NiedrigEnergieHäuser nakladatelství ökobuch Verlag, Staufen bei Freiburg, 1997. (Můj průvodce knihou a recenze viz http://astro.sci.muni.cz/pub/hollan/e_papers/recenze .)

Autor vystudoval fyziku na Masarykově Univerzitě v Brně v roce 1980. Pracuje jako učitel astronomie na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně. Působí také v Ekologickém institutu Veronica, kde se věnuje hlavně environmentálním tematům s fyzikálního rázu.

Temata v tomto Opravníku byla připravena k semináři Nízkoenergetické stavby, konaném na Stavební fakultě VUT v Brně 14. ledna 2001. Diskuse k nim je vítána na adrese http://amper.ped.muni.cz/ekodum.