Energie
Dříve se lidé nechávali obsluhovat otroky nebo využívali zvířat. Dnes se nechávají obsluhovat energií. Dříve byl komfort jedněch závislý na utrpení jiných bytostí. Nyní je komfort těch, kteří si to mohou dovolit, závislý na utrpení celé planety. Nechávejme se tedy obsluhovat tak a tolik, jak to opravdu potřebujeme. Energie je nejenom stále vzácnější a dražší, ale výroba neustále se zvyšujícího množství energie poškozuje životní prostředí takovým způsobem, že to ohrožuje existenci lidstva a života na planetě vůbec. Spalování fosilních paliv je jedním z hlavních „viníků“ globálních změn klimatu, jejichž důsledky začínáme již pociťovat všichni. Pokud nedojde k radikální změně, budou následky na podnebí ničivé.
Kromě hledání a využívání nových, čistých zdrojů energie je významným řešením rozumné hospodaření s energií, její co nejefektivnější využívání. Elektřina u nás pochází většinou z velkých zdrojů, které představují zátěž pro životní prostředí, ať se jedná o spalování uhlí, problémy s ukládáním vyhořelého jaderného paliva, či o změnu krajiny při stavbách velkolepých vodních děl. Energie z obnovitelných zdrojů je samozřejmě velmi důležitá, v budoucnu jiná než obnovitelná energie stejně nebude. Abychom však pokryli naši spotřebu jenom z ní, je potřeba spotřebu významně snížit. Stále platí, že jediná skutečně čistá energie je energie nevyrobená, ušetřená.
Pro zájemce o výpočet vlastní uhlíkové stopy, tj. produkce skleníkových plynů např. při spotřebě energie v domech a bytech, v dopravě, energii uložené v materiálech, které považujeme za odpady, a také emisemi souvisejícími s naším jídlem, doporučujeme kalkulačku uhlíkové stopy. Z výsledku snadno zjistíme, kde je náš podíl na prohlubování skleníkového efektu největší, a kde tedy máme největší možnosti, jak svou uhlíkovou stopu snížit.
Obsah
- Náš dům
- Osvětlení
- Příprava jídel
- Chlazení a mražení potravin a pokrmů
- Další spotřebiče
- Vypínání, štítkování výrobků a baterie
Náš dům
Více informací k domům a úsporám energií v naší ekostavitelské sekci.
Nejlepší dům je pasivní
Pokud se rozhodujeme o stavbě nového domu či výrazné celkové rekonstrukci, nejlepší volbou je pasivní dům. Je to stavba, která při svém provozování splňuje přísná energetická kritéria. Je výborně izolována, obálka je neprůvzdušná, má vynikající okna, což vše vede k tomu, že má minimální potřebu tepla na vytápění. Naopak v létě chrání před horkem, nepotřebuje mít energeticky náročné elektrické chlazení, což má v souvislosti s globálními změnami klimatu stále větší význam.
A proč takový dům nazýváme pasivním? Totiž většina tepla, které je potřeba na zachování tepelné pohody, se do domu dostává jaksi mimoděk – pasivně, z lidí, z používání spotřebičů, ze slunečních paprsků skrze okna. Mechanické větrání zajišťuje(pasivní) návrat tepla z odpadního vzduchu - takzvanou rekuperaci. Skutečné topení, tedy aktivní zdroj tepla, se používá jen po krátké období v roce, často jen prostřednictvím dohřevu čerstvého vzduchu.
Není pravda, že takový dům je výrazně dražší než běžný dům. Zkušenosti z Rakouska, kde stojí tisíce takových domů (u novostaveb představují už čtvrtinu trhu), ukazují, že jsou v průměru jen o 8-10 % dražší než „normální“ dům stejných rozměrů a stejné funkce, což je méně, než činí běžné rozmezí cen výstavby. Jde přitom o příplatek za skutečný komfort. Pasivní dům je kromě toho nejlepším důchodovým spořením - na jeho provoz je potřeba jen minimální množství energie, a to znamená, že i peněz. A pokud by bylo potřeba jej prodat, pak je nepochybné, že to půjde snáze a za mnohem lepší cenu než dům, který žádný opravdový standard dnešní doby nesplňuje.
Izolace domu - základ všeho
Nejlepším vytápěcím systémem je ten, který téměř nepotřebujeme, a nejlepší je to teplo, které nepropálíme. Základem každého domu, rodinného či bytového, je kvalitní izolace. Potřeba tepla na topení tvoří vesměs největší část našich energetických finančních výdajů, stejně jako se největší částí podílí na produkci skleníkových plynů.
Jak tlustá má být izolace zdí? Jednoduchá odpověď - čím tlustší, tím lepší. Dům se staví na sto let a izolace na padesát. Pokud se projektanti oprav bouří, ptejme se jich, jaké budou technické normy za dvacet či třicet let. Méně než dvacet centimetrů by nikde na svislou zeď nemělo přijít, na šikmé střechy podstatně více. Státní program Ministerstva životního prostředí, zaměřený na úspory energie a obnovitelné zdroje energie v bytech a domech, přiděluje dotace na kvalitní zateplování domů a zohledňuje i nařízené tloušťky izolací.
Izolační materiály - nejšetrnější jsou přírodní
Z jakého materiálu zvolit izolaci? Nejšetrnější materiál je samozřejmě přírodní - slaměné balíky, ovčí rouno, izolace z konopných či dalších vláken. Nejvýhodnější jsou slaměné balíky, jsou nejlevnější a izolují jako srovnatelně tlustá izolace z minerální vaty či polystyrenu. Jsou vhodné i pro domácí, rukodělnou aplikaci. Není chybou použití minerální vaty nebo polystyrenu. Na rozdíl od jednorázového užití například na hrníček či tácek (viz kap. Odpady) si polystyren během let, kdy nám izoluje dům, bohatě odpracuje svoji energetickou stopu, energii, která je potřeba na jeho výrobu. Zkrátka, všechny izolační materiály jsou dobré, jen musí být jejich vrstva tlustá alespoň čtvrt metru.
V místnosti stačí 20-21 °C
V obytných místnostech stačí teplota 20-21 °C. Při vyšších teplotách zbytečně rozmazlujeme svoje tělo (viz kap. Zdraví), ale i mrháme teplem - ve skutečnosti jde o zlozvyk. V jiných zemích tak rozšířený není, např. v Anglii bývaly ještě před půl stoletím obvyklé zimní teploty v obydlích kolem 13 °C, nyní jsou kolem 17 °C. Zvýšení teploty o 1 °C znamená zvýšení spotřeby energie asi o 6 %. Přinejmenším v ložnici nemá teplota přesahovat 16-19 °C, stejně jako v místnostech, kudy jen procházíme nebo kde pracujeme (předsíň, pracovna).
Topení - na biomasu!
Jako zdroj vytápění volíme nejlépe biomasu, což je nejčastěji dřevo a dřevní odpad, ale může to být i například seno či oves - tedy vše rostlinného původu. Jde o plně obnovitelný zdroj energie na rozdíl od topení fosilními palivy, tedy uhlím, zemním plynem, naftou a dalšími produkty. Současné kotle na spalování biomasy se komfortem obsluhy i účinností již vyrovnají ostatním řešením. Například kotel pro vytápění s akumulací je v systému doplněn nádrží na vodu, kterou si ohřejeme dopředu, a tou pak vytápíme např. i několik dní, aniž bychom dále museli topit v kotli. Jiné řešení je kotel s automatickým podáváním dřevěných peletek.
Za topení hliníkovou folii
Za tělesa topení je vhodné k vnější zdi umístit hliníkovou fólii - lze koupit i samolepicí. Ta odráží zářivou složku tepla do místnosti a snižuje tak teplotu povrchu zdi, a tím i únik tepla ven. Fólie bývá krytá vrstvičkou plastu, která její odrazné vlastnosti bohužel zhoršuje, a nalepená na pěnové podložce.
Otopná tělesa nezakrýváme záclonami, nábytkem ani kryty z jakéhokoliv materiálu. Připravili bychom se o část jejich výkonu a o příjemné sálání tepla do místnosti.
Zásobník vody má mít správnou teplotu, trubky máme zaizolované
Teplotu zásobníku vody nastavíme na maximálně 55 °C. Při vyšší teplotě dochází k silnějšímu usazování vodního kamene na ohřívacím tělese. Snižuje se tím životnost bojleru a dochází k energetickým ztrátám. Všechny trubky na teplou vodu máme co nejlépe zaizolované, a to nejen v domech, ale i v bytech. Za stejný úhrn energie získáme více teplé vody.
Nejlepší větrání - rekuperace
Nejlepší metodou větrání v domech je takzvané řízené větrání s rekuperací tepla. Teplý vzduch není bez užitku odveden otevřeným oknem ven, ale odevzdá valnou většinu svého tepla přiváděnému vzduchu. V domě se tak dá větrat stále, přiměřeně momentálním potřebám. Ve špatně těsněných domech, kde se „větrá“ skulinami mezi okny či dveřmi, se nejvíc větrá za mrazů, když je naopak potřeba větrat co nejskromněji. Kdežto při řízeném větrání si nastavujeme intenzitu větrání sami, např. podle počtu osob v prostoru, nebo to za nás dělá soustava řízená čidly pachů atp.
Nutnou podmínkou je vysoká účinnost rekuperátoru, rozhodně více než 85 % (!). Dále též vynikající těsnost budovy, aby vzduch skutečně procházel jen přes větrací zařízení. Docílit těsnosti budovy je pak věcí pečlivosti při stavbě a následného měření a oprav vadných míst. V praxi se to vskutku daří, a jak ukazuje nový výzkum, těsnost se s léty nezhoršuje.
Rekuperace vzduchu je vhodná i do domů bytových. Tam lze instalovat rekuperátory do jednotlivých bytů; dobře fungovat budou tehdy, když se za mrazů i za horka jiným proudům vzduchu mezi exteriérem a byty dostatečně zamezí.
Větráme krátce a intenzivně
Jak větrat v chladných obdobích, pokud rekuperační soustavu nemáme? Krátce, ale vydatně, využít všechna okna tak, aby se rychle vyměnil všechen vzduch, ale neochladily se stěny. Ideálně je otevřít protilehlá okna či dveře a vyvětrat průvanem celý byt či část domu. Je lepší starý vzduch nahradit čerstvým, než jej jen postupně „ředit“. V budovách málo utěsněných se nicméně stává, že za mrazů jsou netěsnostmi větrané „ažaž“, což se projeví na nepříjemně nízkých hodnotách relativní vlhkosti vzduchu. Netěsnosti totiž nevětrají podle potřeby, ale pořád… Jen dojde-li k neobvyklým emisím zapáchajících látek nebo pokud je v interiéru plno lidí, může být i tam vhodné vyvětrat průvanem. Lepší kvality vzduchu se nicméně docílí důkladným utěsněním budovy a větráním záměrným, regulovaným.
Okna i dveře mají dokonale těsnit
Spáry v oknech a ve dveřích navazující bezprostředně na interiér mají být přerušené těsněním. To může být levné, samolepicí z pěnového polyetylenu nebo ze silikonových profilů vsazených do drážek vyřezaných do křídel oken. Podle tloušťky mezery volíme i těsnění. U často otevíraných oken a dveří raději volíme těsnění tak měkká, že nám při zavírání vůbec nepřekážejí. Dveře, které nepřiléhají ke prahu, lze dole utěsnit pružnou manžetou doléhající k podlaze.Při pořádném utěsnění se dosahuje opravdu velkých úspor energie a zcela se odstraní problémy s nepříjemně suchým vzduchem za mrazů. Pokud ale máme v bytě lokální topeniště (kamna, krb apod.), je potřeba zajistit, aby „pěkně táhlo“ - může tehdy být potřeba někde jinde otevřít přívod vzduchu. V domech bez tlusté tepelné izolace by měly být těsné i dveře do nevytápěných prostor.
Zavírání ventilů
Regulace pokojové teploty při ústředním vytápění? Zásadně snížením výkonu topidla, a ne větráním! Rozhýbat staré kohouty u radiátorů, případně je nahradit tzv. termoregulačními ventily, které přetopení brání samy a pomáhají dobře využít pasivní solární zisky (pokud teplota místnosti vzroste díky oslunění, ventil se zavře).
Vlhkost vzduchu
Tepelná pohoda v místnosti je dána nejen teplotou vzduchu, ale i teplotou vnějších stěn, koutů, oken. Jen v pasivních domech jsou i ty dostatečně teplé. Pomůže i to, že vzduch není příliš suchý, nechladíme se tehdy zbytečně moc odpařováním vlhkosti z pokožky.Vzduch v dostatečně těsném a dobře izolovaném interiéru může mít bez problémů i za mrazů relativní vlhkost až 50 %, aniž jej záměrně zvlhčujeme. Je vhodné mít doma kromě samozřejmého teploměru i přesný vlhkoměr - v elektronické podobě bývají dnes obsaženy v jednom přístroji.
Více izolačních vrstev
Masivní vnější zdi starých, ale i nových domů izolují od hluku, větru a deště, ale teplo propouštějí příliš snadno. Nezbývá než na ně přidat další tlustou vrstvu, která tepelný odpor zdi, podlahy půdy či střechy řádově zvýší. Zvláště jednoduché je přidat izolační vrstvu na podlahu nevytápěné půdy. Stačí na to sláma nebo seno, nejlépe funguje v několika vrstvách proložených lepenkou a lepenkou též zakrytých (aby do izolace nepronikal venkovní vzduch). Má-li být izolace pochůzná, stačí na to prkna („ob jedno“, aby z izolace mohla difundovat pára) překrytá dlažbou nebo deskami se škvírami.
Venkovní tepelná izolace nemůže dělat problémy, pokud je velkoryse tlustá. Pak dokonale ochrání zdivo před povětrnostními vlivy. To přestane být špatnou tepelnou izolací a stane se výborným tepelným akumulátorem. Jde-li o izolaci z prodyšného materiálu, je potřeba dbát na to, aby odpor proti pronikání vodní páry z interiéru do izolace byl výrazně větší než odpor vůči difuzi páry z izolace ven, ale aby přesto nemohl skrze izolaci proudit venkovní vzduch. Difuzi brzdí např. polyetylenová fólie a nebrzdí papír či lepenka.
Okna - jedině kvalitní
Doplnění dalších vrstev pomůže také u oken. Vytápěné obytné prostory v Česku dávno nemívají okna s jednoduchým zasklením, díky předpisům již z devatenáctého století. Běžná je dvojice skel, která v podobě hlubokých dvojitých oken představuje izolaci alespoň dvakrát lepší. Hůře izolují novější jednoduchá okna s obyčejnými „dvojskly“ - vinou příliš malé vzduchové mezery mezi skly a tepelného mostu kolem okna. Nahrazování dvojitých oken jednoduchými, byť těsnějšími a s mnohem lépe izolujícími dvojskly, není rozumné: zůstává problém tepelného mostu kolem oken a nevalných izolační vlastností okenních rámů. Aby i jednoduché okno dobře izolovalo, musí správně navazovat na tlustou tepelně izolační obálku domu a být osazeno těmi nejlepšími trojskly. Ta obsahují šest podstatných vrstev: sklo, na něm vrstvičku odrážející dlouhovlnné záření, ale dobře propouštějící světlo (tzv. selektivní), krypton, sklo, krypton a opět selektivní povlak na vrstvě skla. Rámy musí buď obsahovat dostatečně tlustou vrstvu pěnové izolace, nebo být překryty vnější tepelnou izolací domu. Pokud se na dům neinstaluje vnější tepelná izolace, pak je v případě oken správným řešením jen nahrazení jednoho z jednoduchých skel v okně tím nejlepším dvojsklem (a ovšem dokonalé utěsnění interiérové strany okna). Trochu pomáhá i zavírání okenic, žaluzií nebo rolet na noc - větší význam mají ale jen tehdy, když jsou dost těsné (viz publikace Pasivní domy a zářivé toky energie). Takové pohyblivé vrstvy jsou s výjimkou severních oken beztak nezbytné jako ochrana proti slunci za letních veder; nejlépe je, když se v případě potřeby zavřou i automaticky.
Vegetace jako užitečná clona
U neizolovaných, netěsných domů se uvádělo, že jim může pomoci, když jsou chráněny okolními stromy. Pro dobře opravené nebo nově postavené domy to ale vůbec neplatí, dokonce ani pokud jde o clonění oken proti slunci. Stromy totiž cloní i tehdy, když je nouze o denní světlo nebo když je co největší proslunění interiéru žádoucí, a to i stromy opadavé. U jižních oken je lepší ochranou proti slunci pohyblivá markýza, ta pomůže i proti orosení či ojínění výborně izolujících oken v zimě zvenčí. Užitečný je naproti tomu vegetační pokryv zdí, které nejsou ani nebudou pokryty solárními kolektory. Pasivní domy chrání před orosením, poskytuje úkryt či potravu hmyzu a ptactvu. Rychleji rostou opadavé popínavé rostliny, jako loubinec (psí víno), na severu je vhodnější břečťan. Stromy či keře mohou funkci domu zlepšovat tehdy, pokud poskytnou žádoucí soukromí, kterému by se jinak u oken pomáhalo záclonami. Ty jsou ve dne zbytečné a večer moc nepomáhají. Záclony velmi snižují solární zisky a často vedou k zapínání umělého osvětlení, i když by ještě mohlo stačit denní světlo. Technickou alternativou jsou fóliové rolety (s hrbatým povrchem nebo pokovené) ovládané dle skutečné potřeby.
Kuřáci spotřebují více energie
Je dobré vědět, že kouření v interiéru, ale i návrat z kouření venku, kdy jsou ještě plíce nasycené dýmem, vede k větší potřebě větrání, a v zimě tedy i ke zbytečným ztrátám energie a zbytečně suchému vzduchu. Ke kouření více viz kap. Ovzduší.
Solární kolektor - ohřev vody zadarmo
Pokud to jen trochu jde, pořiďme si solární zařízení pro ohřev vody. Pro osobu postačí i 2 m2 absorbérové plochy. Pro malou rodinu to může znamenat tepelný kolektor s plochou jen 6 m2, který za rok ušetří až dva tisíce kilowatthodin elektřiny (fotovoltaický kolektor téže plochy by vyprodukoval stěží tisíc kilowatthodin). Větší plocha může v ročním úhrnu dodat až 70 % tepla na ohřev vody a u domů s malými nebo zastíněnými jižními okny i pomoci při vytápění. Solární systém si lze sestavit i svépomocně (viz Themessl, Weiss 2005), jenže opravdu dobré součástky ke kolektorům u nás nejsou dostupné. Pořízení systému „na klíč“ je sice dražší, ale nabízí jej již celá řada dodavatelů - a cenový rozdíl snadno pokryje dotace ve výši 50 % ceny celého systému (kolektor, rozvody, akumulační nádrž, čerpadla, …), která pravděpodobně bude v chystaném pokračování úspěšného dotačního programu Zelená úsporám. Tato dotace se snad bude vztahovat i na instalaci solárních kolektorů na bytových domech.
V brzké budoucnosti by tomu mělo být tak, že veškeré dobře osluněné plochy na budovách, nejsou-li využity coby okna nebo významné výtvarné prvky jiného typu, budou pokryté kolektory teplovodními, fotovoltaickými, případně kombinovanými (fotovoltaická vrstva nanesená na plechu, z nějž se odebírá teplo). Fotovoltaické kolektory mohou poskytovat stín a chránit plášť budovy před vodními srážkami, teplovodní mohou být přímo součástí důkladného tepelného pláště domu, například na štítech panelových domů.
Využití biologického odpadu
Téměř veškerý organický odpad je žádoucí energeticky využít. Při běžném kompostování tomu tak není. Provozy, v nichž je bioodpadu hodně, by měly být vždy vybaveny zařízením na výrobu bioplynu, do nějž se sváží i bioodpad z domácností, restaurací apod. Pro odpad nepříliš mokrý (vč. odvodněného kalu z bioplynových stanic) je alternativou jeho předsušení v tepelně izolovaném kompostéru a pak proměna na uhel za teplot tří set až šesti set stupňů s energetickým využitím vznikajících těkavých produktů. Vzniklý biouhel je dobré hnojivo a umožňuje dlouhodobé uskladnění uhlíku do půd, viz www.veronica.cz/uhel.
Osvětlení
Bílé zdi jsou nejúspornější
Na osvětlení se dá hodně ušetřit. Množství spotřebované energie můžeme hodně ovlivnit barvou stěn, podlahy a stropu. Bílá odráží více než 80 % světla, tmavozelená 15 % a černá jen 9 % světla. Není ale bílá jako bílá, stojí za to používat ty nejsvětlejší (označené např. „polar“), ač jsou dražší. Rozhodně se vyplatí.
Výběr druhu osvětlení
V domácnostech jsme dříve volili mezi žárovkou obyčejnou, halogenovou a zářivkou kompaktní. Nyní si kupujeme LED světla, zvané ledky. Ty totiž poskytují potřebné osvětlení cílových ploch s nejmenším elektrickým příkonem a navíc s nejdelší životnostní.
Obvyklou charakteristikou zdroje světla je fyzikální veličina světelný tok měřená v lumenech (lm). Na LED světlech je tento údaj uveden. Orientační světelný tok nejběžnějších kompaktních zářivek a obyčejných žárovek uvádí následující tabulka.
Tabulka: Porovnání spotřeby elektřiny LED světel a žárovek
| LED | světelný tok |
|
žárovka | |
| 3 W | ~ | 200 lm |
~ |
25 W |
| 4 W | ~ | 400 lm |
~ |
40 W |
| 6 W | ~ | 600 lm |
~ |
60 W |
| 9 W | ~ | 900 lm |
~ |
75 W |
| 12 W | ~ | 1 200 lm |
~ |
100 W |
Světelný tok je rozhodující veličinou tehdy, když používáme holou baňku či trubici a chceme osvětlit celý prostor (strop, zdi, podlahu). Pokud ale potřebujeme světlo směrovat, může to být už jinak: žádné svítidlo je nepřesměruje se stoprocentní účinností ze směrů zbytečných do těch žádoucích. Nejlépe si v tomto ohledu počínají mělké zrcadlové dutiny pro zářivky rovné nebo hluboké pro zářivky kompaktní. Patřičným údajem, který charakterizuje celé svítidlo nebo samostatně směrující LED světlo jsou jeho svítivosti měřené v kandelách.
Další údaj, který nám pomáhá při nákupu a který by také na dobrých výrobcích měl být na obalu uveden, je životnost v hodinách a popř. záruční doba. Dnes si můžeme běžně zakoupit ledku s životností 15 tisíc, ale i 30 tisíc hodin.
Osvětlení diodami
Svíticí diody (LED) dosahují vyšší světelné účinnosti nejen než žárovky, halogonové žárovky, ale i zářivky, celkem vysoko přes sto lumenů na watt příkonu. Musí se ale patřičně chladit. Oproti zářivkám mají pak ještě mnohem vyšší životnost (možná až sto tisíc hodin), nijak jim nevadí časté zapínání a vypínání. Cena těch nejlevnějších, s příkonem dvou wattů, už klesla na nízké desítky korun za kus. Ve svítidlech, která mají svítit ve směru patice, jimi lze nahradit žárovky zcela dokonale. Místo svítidla stačí ale pouhá objímka, podobně jako u reflektorových halogenových žárovek. Svítivosti skupin diod činí desítky kandel. Levná směrová i nesměrová diodová světla lze výborně užít i pro osvětlení větších prostor všude tam, kde ve skutečnosti stačí velmi málo světla - tak málo, že tak slabé žárovky ani zářivky neexistovaly.
Regulace osvětlení
Nejen prostá záměna žárovek za zářivky a těch za LEDky může přinést velké úspory elektřiny. Pomůže také správná regulace světla. Ta nejlevnější, ruční, systémem zapnuto-vypnuto, může být při moudrém užívání i výborně účinná. Nejde-li ale o jediný světelný zdroj, je potřeba mít i možnost vypínat části osvětlovací soustavy (vyznat se v tom dá nejlépe tak, že svítidla nebo i jednotlivé jejich části – např. zářivky - mají vypínače umístěné nebo zavěšené přímo u sebe).
Dražší je použít spojitou regulaci, tedy stmívání. Ovládání světelného toku je možné několika způsoby: tlačítky se směrovými šipkami, postupným mačkáním jednoho původního originálního vypínače, kdy se postupně mění intenzita světla, či dálkovým infračerveným ovládáním.
Jednodušší než spojitě regulovat světelný tok je používat několik soustav osvětlení: rovných zářivek na doplnění denního světla, řádově slabších žlutých světel na večer či před rozedněním a o další řády slabší LED na noční orientaci v interiéru. Méně než setina luxu tehdy bohatě stačí, pokud jsou oči přizpůsobené tmě a pokud eliminujeme oslnění (přítomnost míst v zorném poli, která mají jas řádově vyšší než oblast, kterou pozorujeme - čili přímou viditelnost světel).
Výběr barvy osvětlení
Pro přisvětlení za dne jsou vhodné ledky světlem téže barvy, jako má zatažené nebe, tedy s dostatečně silnou modrou složkou (označované jako studeně bílé či cool white nebo daylight, s tzv. barevnou teplotou aspoň pěti tisíc kelvinů). Údaj o barvě zářivky, resp. barevné teplotě (udávaný v kelvinech - K) bychom měli najít na každém LED světle. Pro svícení před rozedněním nebo po setmění je to ale přesně
naopak, měli bychom užívat jen zdroje slabé, o barevných teplotách velmi nízkých, s hojností červené složky a s co nejmenší složkou modrou. Při správném výběru LED světla se pak nemůže stát, že nám bude její svit nepříjemný.
Večer svítíme žlutě
Osvětlení od soumraku do svítání by totiž nemělo narušovat noční fázi metabolismu, která by tehdy normálně nastala. Nástup noční fáze (při níž se nejen lépe usíná, ale také při ní buňky opravují poruchy genetické informace, které jinak mohou vést ke vzniku nádorů) je řízen právě poklesem intenzit světla dopadajícího do očí. Jak skloubit slabé osvětlování, které v noci není zdravotně závadné, s potřebou číst, psát, pracovat atd.? Řešení spočívá v barvě světla. Buňky sítnice, které synchronizují metabolismus se dnem a nocí, jsou citlivé hlavně na modré světlo. Pokud modrou a modrozelenou složku velmi potlačíme, zelená a červená složka může být docela silná, aniž by ony buňky signalizovaly, že je den. Za chvíli si na takové světlo zvykneme a přestaneme jeho barvu vnímat. Tak je to i při užití dávných zdrojů světla, totiž plamenů: ty jsou rovněž chudé na modrou složku, mají žlutý až oranžový nádech, přesto vnímáme bílý papír osvětlený svíčkou jako bílý, ne žlutý. Jak si pořídit žluté světlo? Nejjednodušší je nakoupit LEDky svítící čistě žlutě. Pro osvětlení větších prostor lze nabarvit světla barvami na sklo. Rovné LED světla či zářivky (teple bílá či warm white: co nejméně modré a nejvíce červené) lze obalit průsvitnou samolepicí žlutou fólií, až na konce s horkými elektrodami. Samolepicí fólie se hodí i na teple bílá diodová světla - ve dne ji můžeme sejmout, v noci znovu nalepit, lze to opakovat po mnoho let.
V noci má být tma
Docílíme-li kromě toho opět takové tmy na spaní, jaká byla před sto lety samozřejmostí, budeme nejen lépe usínat, ale také spát. Venkovní osvětlení, natož osvětlení reklamní, by nám nemělo svítit do oken. Pokud svítí, požadujme nápravu, vždy je technicky možná - vypnutím daných světel nebo alespoň jejich lepším směrováním a tlumením po desáté večer. Alternativou jsou automatické rolety, které se zavírají po setmění (světlo nemá jít ven ani dovnitř) a otevírají za svítání (zaplatit by je měl ten, kdo nám do ložnice v rozporu s naším přáním svítí). Pokud si v noci doma potřebujeme posvítit jen pro základní orientaci v interiéru, zraku adaptovanému na tmu stačí pár tisícin luxu - jedna slabá dioda či doutnavka dostatečně osvětlí i velkou místnost. Takové světlo nebude rušit ty, kteří spí. Také nás neoslní a umožní nám tím vidět venku i bez umělého osvětlení: dostatečně nám tam posvítí noční nebe. Přírodní tma, kdy je za bezměsíčných nocí venku jen tisícina luxu (když je zataženo, ještě desetkrát méně), je základní potřebou pro většinu živočichů. Naše svícení by ji nemělo kazit víc, než je opravdu nezbytné. Světlo nám může sloužit, aniž by škodilo. Nemusí už být v noci jedem, jakým dnes bohužel je.
Příprava jídel
Dobrý zvyk: syrová strava, špatný: elektrické vařiče
Vařením se spotřebuje velké množství energie. Závažné je to hlavně tehdy, pokud k němu užíváme elektřiny. Když spočteme ztráty při výrobě v tepelných elektrárnách, ve vedení až k vařiči a při předávání tepla z vařiče do potravy, zjistíme, že více než osmdesát procent energie přijde nazmar. Vařit na plynu či v zimě na sporáku na dřevo je mnohem moudřejší. Nejen zeleninu lze konzumovat raději syrovou, i z obilnin lze připravit dobré pokrmy i netepelně (naklíčením). Pokud nám nezbývá než vařit na plotýnce elektrického sporáku, dbáme na to, aby dno hrnce a plotýnka měly stejný průměr a aby hrnec k plotýnce dokonale přiléhal. Využíváme také tepelné setrvačnosti plotýnky - vypnout proud můžeme těsně před začátkem varu, troubu chvíli před dopečením.
Na vaření používáme papiňáky a pokličky
Energii nejvíce šetří tlakové hrnce neboli „papiňáky“. Vynalezl je Francouz Denis Papin už v roce 1681, ale ještě v první polovině dvacátého století byly v domácnostech vzácností. Vařením v papiňácích šetříme až padesát procent energie. V papiňáku můžeme vařit většinu potravin: od brambor, rýže, zeleniny až po maso. Aby se hrnec co nejméně ochlazoval sáláním, musí být zvenčí kovově čistý. Každopádně však vaříme vždy s pokličkou, která brání unikání tepla. Nejvýhodnější pokličkou je další hrnec, ve kterém se zároveň ohřívá voda pro další účely.
Sklokeramické a indukční plotny
Když už musíme vařit na elektrické plotně, pak raději na sklokeramické. Rychle se zahřeje a rychle zase vychladne, neohřívá se tak zbytečně kovové těleso. Doba dosažení plného výkonu je jen deset až dvacet sekund po zapnutí. Spirála pod skleněnou deskou vyzařuje teplo přímo do nádoby. Ještě lepší jsou ty s indukční cívkou pod plotnou, regulující velikost topného prostoru podle velikosti nádoby a zahřívající jen ji. Musíme ovšem použít nádobí málo elektricky vodivé a pokud možno takové, na kterém drží magnet - ze speciálního nerezu (výhodné je, když mají ve dně tepelně vodivou vložku z hliníku nebo mědi), smaltované či litinové. Celková účinnost těchto indukčních sporáků se již blíží plynovým.
Pečení v troubě
Pečení v troubě je energeticky náročné (trouby jsou i dnes špatně tepelně izolované), ale kdo by se chtěl vzdát těch dobrých buchet! V zimě je nejlepší trouba v kamnech na dříví, ale jinak dáme přednost elektrické troubě před plynovou, celkově může být úspornější a péci lépe. Dejme přednost modelu s ventilátorem, který zajišťuje rovnoměrné rozdělení teploty v troubě. Výhodné jsou modely, ve kterých lze umístit dva plechy nad sebou. Buchet upečeme při stejné spotřebě elektřiny dvakrát tolik. A samozřejmě, koupíme spotřebič energetické třídy A nebo lepší.
Termoska nejen na uchovávání potravin
První termosku vytvořil v devatenáctém století fyzik James Dewar, který byl, jak jinak, Skot. Termos znamená řecky teplo a toto zařízení nám umožní uchovat jídlo a pití v teplém stavu bez vynaložení další energie na ohřev. Dnes prodávané nerezové termosky mají prakticky neomezenou životnost. V termosce můžeme také „vařit“ a ušetřit tak energii. Pro vyzkoušení lze například pokrájet brambory na menší kostky, dát je do termosky a zalít vařící vodou. Termosku uzavřeme a brambory necháme 30-45 minut „vařit“. Jak elegantní a jednoduché! Pozor jen na nejlevnější modely ze samoobsluh, které, jak vychází z různých testů, udrží teplo jen velmi krátkou dobu.
Mikrovlnné trouby - nejlepší elektrické vaření
Mikrovlnné trouby, používané především pro ohřev pokrmů nebo jejich rychlé rozmrazování, ušetří oproti jinému elektrickému vaření asi polovinu energie, ušetří i čas. Jejich principem je ohřev jen vloženého pokrmu. Dochází k tomu díky pronikajícímu mikrovlnnému záření s vlnovou délkou 12 cm, které rozhýbává polární molekuly vody, tuků nebo cukrů uvnitř potravin, čili zvyšuje jejich teplotu. Pro rozmrazení je samozřejmě lepší vyjmout potraviny z mrazicího prostoru s předstihem, v zimě je event. položit na topení. Vodu na čaj lze účinněji ohřát v rychlovarné konvici, pokud vřelou vodu využijeme všechnu. Abychom mikrovlnnou troubu častěji používali i na běžné pečení, hodí se pořídit si takovou, která umí povrch potravin navíc ohřát i horkým vzduchem.
Chlazení a mražení potravin a pokrmů
Nákup nového přístroje - úsporný spotřebič není vše
Při nákupu nové chladničky či mrazničky kupujeme vždy energeticky nejúspornější model, který poznáme podle energetického štítku. Pokud nepotřebujeme mrazicí přihrádku či mrazicí část, kupme jen samotnou chladničku bez mrazáku. Kromě nižší ceny se nám takovýto přístroj odmění i výrazně nižší spotřebou elektřiny, přibližně poloviční oproti modelu s mrazicí částí.
Jinak si alespoň všimněme počtu hvězdiček, naznačujícího teplotu mrazicí části. Dnes už všechny modely nabízejí tři hvězdičky, které znamenají -18 °C. Při této teplotě můžeme skladovat potraviny řadu měsíců. Existují i modely se čtyřmi hvězdičkami, umožňující ještě další snížení teploty a uskladnění až na několik roků. To ale znamená jen zbytečnou spotřebu energie.
Chladnička patří do chladu
Chladničky a mrazničky umisťujeme pokud možno do nejchladnějších místností (chodba, předsíň, sklep). V žádném případě je nedáváme k otopným tělesům a sporáku. Také ji dáme co nejdál od okna, do kterého často svítí slunce. Problémem je nákup chladničky či mrazničky určených do chladnějších prostor. Vhodnost použití v rozsahu určitých teplot určuje tzv. klimatická třída. Běžné ledničky jsou ve třídě N - normální, určené pro okolní teplotu 16-32 °C, existuje i třída SN - subnormální, určená pro teploty okolí 10-32 °C. Pro nižší teplotu okolí se už modely nedělají. Máme- li v předsíni či jiné místnosti v zimě méně, není tam chladničku vhodné vůbec dávat, nebo jen takovou, která nemá mrazící část a není problém s možným vypnutím přístroje a rozmražením mrazicí části.
Chladničku správně provozujeme
Chladničky i mrazničky pravidelně odledňujeme, i když dnes prodávané modely mívají funkci automatického rozmrazování. To se ale nemusí týkat celého tzv. výparníku (prvku, jímž se vnitřní prostor opravdu chladí) nebo celé mrazicí části, kde se časem vytvoří ledová vrstva. Podobně je dobré dbát o čistotu vnějšího teplého žebroví (kondenzátoru), kterým se teplo odčerpané z chlazeného prostoru předává do okolí. Čím menší je spád teplot mezi výparníkem a kondenzátorem, tím méně elektřiny je potřeba na udržení žádoucí teploty v chlazeném prostoru.
Otvíráme je na co nejkratší dobu, aby se dovnitř nedostalo zbytečně mnoho teplého a vlhkého vzduchu. Dlouhé hledání při otevřených dveřích zvyšuje spotřebu i námrazu na výparníku. Proto je výhodné si všechny potraviny obsažené v mrazničce pečlivě popsat a přehledně zorganizovat. Je možné pro lepší orientaci na mrazničku přilepit i „mapu“, která i těm, kteří ji navštěvují méně často, ozřejmí, kde se co nachází. Pokud kupujeme „mrazák“, vybereme si ten s horním otvíráním, studený suchý vzduch z něj při otevření nevyteče. Teplé a zejména horké pokrmy nedáváme do chladniček nikdy. Teplotu chladničky nastavíme na 7 °C, nižší teplota je zbytečná, navíc snížení teploty o 2 °C znamená zvýšení spotřeby elektřiny přibližně o 25 procent vinou nižší účinnosti tepelného čerpání. Při nižší teplotě nám také v některých částech chladničky mohou nevhodně zamrzat některé potraviny.
„Nežere“ chladnička či mrazák příliš?
Když chladnička či mraznička vydává podezřelé zvuky, je to známka toho, že něco není v pořádku a zbytečně se spotřebovává elektřina, tím víc, čím je spotřebič starší. Za posledních dvacet let klesla spotřeba chladniček více než třikrát. I tak v běžné domácnosti patří chladnička a mraznička k největším žroutům elektřiny, a tak bychom se měli nad jejich stavem a spotřebou zamyslet. Stačí změřit její spotřebu. V dobrém elektroobchodě lze zakoupit měřič spotřeby elektřiny a příkonu (wattmetr). Nebo si jej můžeme zdarma zapůjčit v ekologických poradnách sdružených v Síti ekologických poraden. Je třeba měřit delší dobu, alespoň 24 hodin. Získáme tak údaj v kilowatthodinách za 24 hodin.
Ale i bez přenosného měřiče si spotřebu snadno změříme. Když odjíždíme na pár dní pryč, zapíšeme si stav elektroměru, a pak znovu po návratu. Pokud lednička byla jediným spotřebičem, který celou dobu pracoval (doopravdy byly vypnuté všechny další spotřebiče: počítače, rádia, hi-fi věže, televize se svými diodovými kontrolkami i napaječe a nabíječky dalších přístrojů), pak jen vydělíme zjištěnou spotřebu počtem dní a získáme přibližnou spotřebu opět v kilowatthodinách za 24 hodin aneb „co ta naše lednička žere“. Údaj změřený jednou či druhou metodou porovnáme s údajem, který je uveden v návodu či je napsaný na štítku, který je na zadní straně přístroje. Pokud je spotřeba výrazně vyšší, je na čase se s ledničkou rozloučit. Jestli ovšem v době měření nebyla lednička plná čerstvě přidaných potravin, měla čisté žebroví kondenzátoru a nezaledněný výparník. I takové měření je samozřejmě zajímavé, dokonce zvláště poučné, jen je potom potřeba udělat ještě další, až bude spotřebič v pořádku.
Další spotřebiče
Jak na pračku?
Výroba pračky je energeticky náročná. Kupujeme nové tehdy, až jsou staré definitivně „na odpis“ - nezvládnou, co od nich potřebujeme, nebo mají neúměrně vysokou spotřebu. Pokud doma neohříváme vodu jen elektřinou, což bychom neměli, koupíme pračku s dvojím přívodem vody, studené i teplé. Je mnohem ekologičtější, když pračka odebírá vodu již teplou, ohřátou neelektricky, např. solárním kolektorem či kotlem na dřevo. Úsporným programem a použitím pracích prostředků, které perou i za nižších teplot, můžeme také ušetřit mnoho energie. Všechny moderní prací prostředky bez problému perou při teplotě 40 °C. Místo předpírky dáme prádlo namočit přes noc do vany či do vhodné nádoby. Používání vyvářky, ale i praní „na šedesát“ lze omezit na praní kojeneckých oblečků a plenek a také prádla nemocných. Prádlo je mnohem lépe vyprané, pokud pereme ve vodě dešťové místo pitné. Spotřebujeme též méně chemikálií. Viz kap. Voda.
Sušička, žehlička
Sušička prádla je i v panelákových bytech zbytečný, elektřinou plýtvající spotřebič. Na usušení jednoho kilogramu prádla spotřebuje 0,5-0,8 kWh. Slunce a vítr udělají svou práci zadarmo, navíc zcela ekologicky. Při žehlení využíváme zbytkového tepla v žehličce, při přestávkách v žehlení přístroj vypínáme. Pokud žehlíme různé druhy materiálů, začínáme od těch, které potřebují nejmenší teplotu, až po ty s potřebou největší, tedy „od silonu po len“. Nežehlíme prádlo mokré, ani přeschlé – při správné vlhkosti je spotřeba elektřiny nejmenší. Pokud nám prádlo přeschne, pak je nakropíme, stočíme a necháme opět mírně zvlhnout. Mandl používáme jen u ložního prádla. Ručníky, ponožky, trička a příbuzné oděvní součásti není nutno žehlit vůbec, stačí je důkladně vyvěsit a poskládat.
Myčka nádobí?
Moderní myčky nádobí snižují spotřebu vody i energie ve srovnání s běžným mytím pod zbytečně rychle tekoucí vodou. Na jeden mycí cyklus spotřebují v průměru asi 0,6-1,2 kWh elektřiny a 7-18 litrů vody (dle typů přístroje). Pro bezporuchový provoz je potřeba do myčky přidávat soli na změkčení vody (0-60 g na jeden cyklus dle typu), lépe je ovšem užívat vodu dešťovou (event. sterilizovanou ozonizací). Při šetrném umývání nádobí hlavně v málo početných rodinách nákup myčky pečlivě zvažujeme; nejen kvůli nákupní ceně, provozním nákladům, ale i dopadům na životní prostředí při výrobě i likvidaci. Vždyť původně byly určené jen do velkých provozoven typu jídelen či hotelů.
Počítače a další technika
Náš běžný život si bez aspoň občasného užívání počítačů, internetu a telefonů již nedovedeme představit. Doprovodným jevem rozvoje jejich užívání je však růst množství elektronického odpadu, protože se doba používání elektronických přístrojů stále zkracuje. Fyzická životnost se pohybuje v řádu desítek let, v praxi jsou zastaralé a často vyřazené již po několika letech používání. Například průměrná doba používání počítačového monitoru se pohybuje v rozmezí 4–7 let, tiskárny a skeneru 3–5 let a samotného počítače pouze 3 roky, u mobilních telefonů je ještě nižší. Důvodem jsou relativně nízké pořizovací náklady na hardware a rychle se vyvíjející software. Počítače starší čtyř let obvykle nesplňují požadavky na využití nového softwaru, zejména pokud jde o zpracování videa, hudby či internetové telefonování, nebo dokonce online přenos obrazu. Informační a komunikační technologie, jako počítače či mobilní telefony, jejich provoz a infrastruktura, přispívají ke klimatickým změnám dvěma procenty, což je stejně jako například letecká doprava (je přitom zřejmé, že internetové telefonní spojení přes oceán je výrazně méně škodlivé než let letadlem).
Nákup počítače – podle spotřeby
Základním kritériem přijatelnosti nákupu produktu má být dopad na životní prostředí po celou dobu života výrobku (od „kolébky až do hrobu“), tedy od výroby (včetně těžby surovin) přes používání přístroje (čili spotřebu elektřiny) až po dobu, kdy doslouží a stává se problematickým odpadem. Například počítače obsahují přes 30 různých chemických prvků, včetně např. olova, niklu, rtuti, stříbra či zlata; dále pak různé problematické sloučeniny, jako jsou ftaláty či bromové zpomalovače hoření.
Spotřeba elektřiny při provozu přitom představuje hlavní kritérium, podle kterého se řídíme při nákupu kancelářské techniky. Spotřeba ovšem závisí na způsobu, jak techniku užíváme – např. leckterý počítač může i valnou většinu doby, kdy jej užíváme, běžet s menší frekvencí procesoru, a tedy i menší spotřebou, pokud to tak někdo umí správně nastavit. Mějme též na mysli, že notebooky jsou mnohem úspornější než stolní počítače. Zohlednit lze i další hlediska. Například velmi úsporné je při nákupu nové tiskárny či kopírky pořídit přístroj umožňující oboustranný tisk a tisk několika
zmenšených stran na jednu stranu papíru.
Nová technika – jak se snaží výrobci?
Mezinárodní nevládní organizace Greenpeace sestavuje žebříček výrobců počítačů a mobilů. Jejím cílem je donutit je přestat v přístrojích používat nebezpečné chemické látky, zpětně odebírat a bezpečně recyklovat staré výrobky a snížit energetickou náročnost výroby a spotřebu elektřiny s cílem snížit emise CO2. Žebříček nehodnotí jednotlivé modely, ale chování firem jako takové, přesto v podrobném hodnocení lze najít zmínku, zda u firmy existuje alespoň nějaký výrobek bez ftalátů, berylia či bromovaných zpomalovačů hoření. Pro konkrétní informaci nezbývá než kontaktovat zastoupení firmy u nás. Aktuální žebříček s podrobnými informacemi.
Sociální podmínky
Drtivá část výroby techniky se odehrává v jihovýchodní Asii v továrnách, kde bohužel dochází k obrovskému porušování místního zákoníku práce, dohod Mezinárodní organizace práce i vlastních pravidel firem, zaměstnanci někdy pracují i přes 300 hodin měsíčně, bez zdravotního pojištění, bez pracovních smluv. V Evropě před nedávnem vznikla mezinárodní kampaň „makeITfair“ (česky bychom mohli říci „Za férovou elektroniku") makeITfair.org, která má zvýšit tlak na velké firmy. Jejím cílem je prosadit sociální kritéria nákupu výpočetní techniky. Snad bude k dispozici nějaká certifikace, která pomůže s orientací na trhu. Zatím můžeme individuálně kontaktovat výrobce/dovozce, zdali mají nějaká sociální kritéria, která od svých partnerů a subdodavatelů vyžadují. Už dnes se můžeme pídit po společenské odpovědnosti firem, což je dobrovolné integrování sociálních a ekologických hledisek do každodenních firemních operací, zda se výrobci a/či dovozci nejen techniky podle tohoto modelu chovají.
Správný provoz techniky
Většina emisí z životního cyklu počítačů připadá na jejich provoz. Zpomalením taktu procesorů neklesá jen spotřeba elektřiny, ale prodlužuje se i jejich životnost. Síť ekologických poraden si u VUT Brno nechala na téma správného provozu počítačů vypracovat studii. Z ní plyne, že běžné vypínání např. dvakrát denně počítačům ani příslušenství nevadí, jsou na to konstruovány. Dále z ní plyne několik jednoduchých opatření, jak dosáhnout úspory energie při provozu.
Na počítač se spořičem a úsporným režimem
Na počítači aktivujeme zapnutí „černého spořiče“ už po pěti minutách, kdy na něm nepracujeme, tj. skutečné vypnutí monitoru, namísto jeho přepnutí na zobrazování různých hýbajících se tvarů, které nic nešetří. Vypnutí monitoru prodlužuje jeho životnost. Při přerušení práce na půl hodiny a déle (přestávka na oběd, večeři) přepneme sestavu do úsporného režimu, taková volba v operačních systémech bývá, v tomto režimu má sestava jen malou spotřebu energie a rychle se vrátí do pracovního režimu. Přímo ve vlastnostech počítače lze nastavit, aby se počítač např po 20–30 minutách nečinnosti, kdybychom ho zapomněli uspat, sám převedl do stejného režimu. Po skončení práce počítač a veškeré jeho příslušenství včetně tiskáren samozřejmě vypneme.
Vždy je vhodné mít možnost vypnout přívod elektřiny, alespoň využitím zásuvkové lišty s červeným vypínačem (hlavně na noc a přes víkend), jelikož i v režimu „stand-by“ technika spotřebovává energii. Pokud uvažujeme běžnou počítačovou sestavu puštěnou např. na 3 hodiny denně 5 dní v týdnu, spotřeba elektřiny ve „stand-by“ režimu je dokonce o malinko větší než během těch pár hodin provozu. To tvoří více než 50 % spotřeby, tedy nikoliv zanedbatelné množství. Spotřeba stolního počítače s monitorem je od 60 W (velmi úsporný model) až po více než 400 W (výkonný stroj, typický na hraní her či úpravy videa).
Stolní počítač se dá opravovat a vylepšovat
Z hlediska celkové zátěže životního prostředí je velmi důležité umět techniku provozovat pokud možno co nejdéle – tj. např. vydržet s jedním počítačem. Když chceme počítač zlepšit, často stačí dokoupit další nebo větší operační paměť, popř. si koupit další pevný disk, když už se nám na ten starý nevejdou data. Ušetříme peníze i „přírodu“. Nebojme se koupit i starší počítač z bazaru, ať nepřijde vniveč. Existují verze svobodného operačního systému Linux, které jsou vhodné i na tyto starší kusy. A jak známo, Linux je navíc zadarmo. Ne všichni hrajeme nejnovější počítačové hry a střiháme videa, a tento starší počítač nám na ostatní běžnou práci bude dostačovat.
Vypínání, štítkování, baterie a elektřina
Vypnuto?
Veškeré přístroje v domácnosti při nečinnosti doopravdy vypínejme – ačkoliv je to na první pohled absurdní, velká část domácích a kancelářských elektrospotřebičů spotřebovává proud, i když je „vypnutá“. Můžeme tomu říkat pohotovostní režim, často se u nás používá cizí slovo „stand-by“ režim. Poznáme to někdy podle svítící červené diody na přední straně. Jde například o televize, přehrávače, satelitní komplety, hi-fi věže, počítačové sestavy, lampičky. Tyto spotřebiče totiž mají transformátor, který je stále pod proudem, a vlastní „vypínač“ je až za tímto transformátorem. Spotřeba jednoho přístroje není velká, ale při větším počtu přístrojů se to už projeví – v nákladech za elektřinu a dopadech na životní prostředí. Kupujeme si raději výrobky, které se dají vypnout doopravdy, a pokud to není možné, mějme všechny tyto přístroje na jedné zásuvkové liště s kolébkovým červeným vypínačem, který zapínáme, jen když je potřeba. Přístrojům, které při skutečném vypnutí zapomenou své nastavení (takže pak musíme věnovat čas jeho obnovení), se při nákupu vyhněme.
Energetický štítek pomáhá
Při koupi elektrického spotřebiče a nově i celého domu je dobré věnovat pozornost tzv. energetickému štítku. Vypovídá o úspornosti provozu výrobku nebo domu. Písmenem A (do roku 2021 se používaly i symboly A+ , A++, A+++) jsou značeny ty nejúspornější spotřebiče a budovy, naopak ty nejméně úsporné písmenem G. Štítkování vybraných spotřebičů povinné – štítkují se např. chladničky, mrazničky, pračky, sušičky prádla, pračky, myčky na nádobí, elektrické trouby, elektrické ohřívače vody, světelné zdroje, klimatizační jednotky nebo budovy. Štítek musí být na spotřebiči umístěn na viditelném místě. Pokud chceme vidět ten energeticky nejméně úsporný přístroj, tedy s písmenem F či G, podívejme se na obal historické (a dnes už neprodávané) žárovky, které byla takto označena. Nebo se podívejte na inzerát s prodejen mimořádně energeticky nehospodárné budovy G.
Bohužel i řada nově dostavěných a prodaných rodinných či bytových domů je příklad těch méně úsporných „spotřebičů". Pokud kupujeme, stavíme nový dům či kupujeme dům starší (neplatí pro chaty), chceme vždy vidět mimo jiné dokumenty i průkaz energetické náročnosti budovy (PENB). Pasivní domy jsou v kategorii nejúspornější, tedy A. Velký pozor si dáváme nejen tehdy, když si pořizujeme dům v novém „satelitním městě". Líbivý tvar domu
a nepříliš kvalitní provedení může znamenat jeho velkou energetickou spotřebu. Podkladem pro energetický průkaz budovy bývá zpravidla energetický audit, pokud je vypracován. Energetický průkaz budovy se povinně zpracovává pro všechny nové budovy a nebo u budov rekonstruovaných. Povinně se předkládá i při prodeji nebo pronájmu budovy.
„Baterie“ – pryč z domů
Jednorázové elektrické články jsou energeticky náročným výrobkem, nehledě na to, že jsou nebezpečným odpadem (viz kap. Odpady). Používáme proto kalkulačky na solární články, mechanické hodinky, akumulátorové svítilny, a především nabíjecí akumulátory. Zařízení na dobíjení se nám během několika let zaplatí. Je vhodné též používat síťové adaptéry pro zapojení např. tranzistorových rádií a jiných nízkonapěťových spotřebičů.
Elektřinu nakupujeme z obnovitelných zdrojů
Přejdeme k dodavateli elektřiny, který ji nabízí z obnovitelných zdrojů. Na trhu je několik, který nabízí ji nabízí dokonce výhradně. Další nabízí alespoň takový tarif s tímto produktem. V dnešní době si lze kdekoliv vybrat svobodně svého dodavatele. Není třebas se obávat, že bychom někdy zůstali bez proudu. Kdyby náhodou dodavatel zkrachoval nebo přestal dodávat elektřinu, existuje tzv. dodavatel poslední instance, což jsou nyní regionální distribuční společnosti, který nás musí připojit.