• Kontakty
• O Veronice
• E-zpravodaj (newsletter)
• Podpořte nás
• Fotogalerie
• Ekologická poradna
• Časopis Veronica
• Centrum Hostětín
• Fér kaffé Veronica
• Naše programy
  • Ekomapa
  • Ochrana přírody
  • Zelená domácnost a nakupování
  • Ekoprovoz institucí
  • Ochrana klimatu
  • Přírodní zahrady
  • Ekostavitelství
  • Voda
  • Ovocnářství
  • Regionální rozvoj
  • Aktivní občan
  • Doprava

Oděvy v souvislostech

Přečtěte si úvodní stručné informace k oděvům a textilu

Bavlna - bílé zlato?

Bavlna se pěstuje prakticky ve všech teplých oblastech světa. Navzdory rozmachu syntetických textilií a částečné­mu oživení zájmu o přírodní vlákna, jako je len, konopí nebo hedvábí, zůstává bavlna nejdůležitější surovinou pro výrobu oděvů. Veřejnost ji obvykle považuje za přírodní materiál, který svědčí pokožce dětí i dospělých. Konvenční pěstování a zpracování bavlny si však v ničem nezadá s environmentálně nejproblematičtějšími zemědělskými a zpracovatelskými postupy.

Konvenčně pěstovaná bavlna je jednou z chemicky nej­ošetřovanějších plodin vůbec. Podle údajů severoamerické pobočky Pesticide Action Network spolkne pěstování bavlny deset, některé zdroje uvádějí až dvacet procent celosvětové spotřeby pesticidů. Bavlníkové plantáže přitom zabírají „jen" necelá tři procenta světového půdního fondu využíva­ného k zemědělství.

Rozptylu chemických reziduí do okolí bavlníkových plan­tážích a jejich kumulaci v tkáních živých organismů, včetně lidí a hospodářských zvířat, nelze účinně zabránit. Řada používaných pesticidů přitom patří mezi vysoce toxické látky. V kombinaci s negramotností a urputnou snahou vytěžit z pozemků alespoň tolik, aby bylo na jídlo a bydlení pro rodinu, může mít použití těchto chemických látek fatál­ní důsledky pro životy mnoha milionů rolníků a jejich rodin z rozvojových zemí.

V Indii a dalších rozvojových zemích si mohou zemědělci na venkovských tržištích snadno koupit chemické látky, které evropská a americká legislativa pro použití v zeměděl­ství dávno zakázala:

„Annan je typickým příkladem indického pěstitele bavlny. Neumí číst ani psát, v místním obchodě si však bez problémů může opatřit jakékoliv množství libovolného pesticidu, který má jeho úrodu chránit před nevítanými škůdci. Annan si nedokáže přečíst, co je na plastovém obalu chemické látky, kterou právě koupil, napsáno. Nechápe varovné značky, které upozorňují na míru toxicity. Po použití chemických prostřed­ků, které na své políčko bos a oděný jen do cárů látek denno­denně a po každém dešti rozprašuje z podomácku vyrobeného rozprašovacího stroje, se jen zběžně opláchne v trošce vody z pumpy - vody je málo a je jí potřeba na zavlažování bavlní­ku. Annan neví, že insekticid Monocrown vodou nesmyje. Karcinogenní účinná látka proniká kůží do těla a způsobuje nenapravitelné škody na zdraví." Tolik úryvek z dokumentár­ního filmu 100% cotton: Made in India od německé režisér­ky Inge Altemeier.

Velkou kontroverzi vzbuzují také snahy některých států a firem uvést na trh geneticky upravená semena bavlní­ku a umožnit jejich běžné užívání a šíření. Hlavním argu­mentem příznivců geneticky modifikované bavlny je možné snížení spotřeby pesticidů. Odpůrci genetických modifikací zemědělských plodin naproti tomu poukazují především na jejich nekontrolované šíření, nepředvídatelné synergie a velmi omezený ekonomický i environmentální přínos.

Při zpracování bavlny je největším problémem bělení a barvení textilií. Zhruba jedna třetina barviv k bavlně nepřilne a vymyje se postupně v některé fázi praní do odpadní vody. Velká část zpracovatelských zařízení se nachází v nejméně rozvinutých zemích světa, v nichž je ochrana přírody a životního prostředí často méně důsledná než v Evropské unii nebo Severní Americe. Menší výrobní podniky a dílny například nemívají vlastní čističky odpad­ních vod. Voda znečištěná barvivy a zbytky pesticidů ústí přímo do vodních zdrojů, které nezřídka plní roli zásobáren pitné a užitkové vody pro celou oblast.

Rovněž produkce umělých vláken, jejichž spotřeba v posledních desetiletích rapidně narůstá, se pojí s řadou rizik. Problematický je už původ primární suroviny, tedy ropy. (Na tento aspekt poukazují v knize The Secret Life of Everyday Things autoři Ryan a Durning, kteří důsledně zkoumali mimo jiné environmentální souvislosti bavlněné­ho trička. Českým čtenářům tuto pasáž přibližuje Hana Lib­rová ve své knize Vlažní a váhaví.) Německá pobočka Pesti­cide Action Network vytvořila detailní přehled procesů, kte­rými vlákna během zpracování procházejí, a chemických látek, které se při nich používají. I stručný výtah ukazuje širokou škálu environmentálně rozporuplných souvislostí: v procesu, který začíná několika chemickými reakcemi, a vrcholí spřádáním umělých vláken a vznikem tkanin, které se následně propírají, bělí, znovu propírají, suší, che­micky upravují, barví a potiskují, znovu chemicky upravují, propírají a suší, dochází především k silnému znečištění odpadních vod v důsledku přítomnosti těžkých kovů v tex­tilních barvivech a vysoké spotřebě energie během sušení.

Globální trh práce ve vašem šatníku

Ačkoliv dopady výroby oděvů na životní prostředí rozhodně nelze přejít mávnutím ruky, pravděpodobně nejkritizovaněj­ším aspektem globalizovaného oděvního průmyslu je téma pracovních podmínek. Rozpor mezi obrovskými finančními prostředky vynakládanými na marketing a reklamu a neú­prosnou snahou oděvních firem snížit výrobní náklady na vlastní produkt je šokující. Z celkové ceny oblečení, za které spotřebitel v obchodě zaplatí 600 korun, tvoří náklady na práci ve všech fázích dodavatelského řetězce od pěstování bavlny přes výrobu vláken a látky až po šití jen asi 23 korun, tedy tři až čtyři procenta.¹Pokud by oděvní firmy byly ochot­né zaplatit alespoň o trošku více z maloobchodní ceny oble­čení za lidskou práci, mělo by to skutečně zásadní vliv na pracovní podmínky. V celkové ceně oděvního produktu by přitom zvýšení hrálo jen zanedbatelnou roli a rozhodně by nemuselo vést k drastickému zvýšení cen pro spotřebitele.

To se však zatím neděje - oděvní firmy dál urputně tlačí na své asijské, latinskoamerické, východoevropské a africké dodavatele, aby vyráběli za ještě nižší ceny.

Pracovní podmínky v továrně v Bangladéši, která šije oděvy na zakázku i pro známé oděvní značky, popsala na základě vlastních zkušeností britská publicistka a zaklada­telka firmy The Bodyshop Anita Roddick²:

„Ženy pracují od osmi hodin ráno do deseti večer, sedm dní v týdnu. Za poslední čtyři měsíce si mohly vybrat volno jen na jediný den. Jedna dívka přišije jednu kapsu za 36 sekund, to dělá 100 přišitých kapes za hodinu, 1 150 kapes za dvanácti­hodinovou směnu. ... Před odesláním zakázky musejí ženy pracovat od osmi ráno do tří hodin v noci, potom několik hodin spí na podlaze mezi šicími stroji. V sedm hodin ráno je probudí hlídač a směna začíná znovu. Dostávají 6 pencí na hodinu. ... Ženy si musí vyžádat speciální povolení, když chtě­jí během směny odejít na toaletu. Mají nárok na celkem dvě krátké pauzy na toaletu denně. ... Mladý muž, který pracoval u šicího stroje, utrpěl pracovní úraz - jehla mu prošila prst. Manažer továrny mu vyplatil 10 taka (4 Kč) a propustil ho."

Strach z nezaměstnanosti v prostředí, kde obvykle nefun­guje žádná formální sociální síť, znamená, že ti, kteří mají práci, se bojí přihlásit se o svá zaměstnanecká práva. Otřes­né pracovní podmínky v oděvním průmyslu přitom zdaleka nemusejí být jen výsadou chudých rozvojových zemí. Exi­stence pololegálních výrobních dílen (v angličtině nazýva­ných sweatshops), které zaměstnávají v nevyhovujících podmínkách za mzdu hluboko pod zákonným minimem nekvalifikované pracovníky z řad imigrantů, etnických menšin a jiných znevýhodněných sociálních skupin, byla zdokumentována i v mnoha vyspělých zemích.

Oděvní průmysl na cestách

Jedním z hlavních charakteristických znaků oděvního průmyslu je jeho obrovská prostorová flexibilita. Případy, kdy jsou oděvní továrny bez předchozího varování přemís­těny prakticky přes noc z jedné lokality do druhé, nejsou nijak ojedinělé. Rozmístění oděvní výroby v globálním měřítku bylo a stále je do značné míry odezvou na velmi konkrétní podněty spojené s ještě donedávna platným mezinárodním systémem cel a dovozních kvót a bylo ovliv­něno podmínkami v jednotlivých státech - výší mezd a dal­ších výrobních nákladů, flexibilitou pracovní síly, existencí volných obchodních zón, daňovými úlevami, absencí odbo­rových hnutí apod.

Nižší úroveň mzdových nákladů a potenciálně i nižší náro­ky v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení jsou ekonomy hlavního proudu chápány jako komparativní výhoda dané země ve srovnání s ostatními státy. Někteří alterna­tivní ekonomové a sociálně angažovaní autoři však zdůraz­ňují, že tato „výhoda" není statická a jednou provždy daná a že se státy - chtějí-li si ji udržet - musejí neustále přizpů­sobovat úrovni výrobních standardů ve srovnatelných zemích. Aby si oděvní průmysl zemí jako Bangladéš, Pákistán nebo Indonésie dokázal udržet v kontextu liberali­zace mezinárodního obchodu oděvy, k níž došlo od ledna 2005, dostatečný příliv zakázek, musí vyvíjet tlak na snižo­vání výrobních nákladů (tedy především mezd) a flexibilitu dodavatelů.³Pro jednotlivé švadleny to v praxi zjednoduše­ně řečeno znamená ještě méně vyhovující pracovní podmín­ky a ještě delší pracovní dobu za ještě nižší mzdy.

Uplatňování komparativní výhody založené na levné pra­covní síle, nerespektování pracovního práva a neexistující ochraně životního prostředí tak má přímou souvislost s pře­trvávající chudobou v rozvojových zemích, absencí základ­ních práv pracovníků a nízkými environmentálními stan­dardy.

Co s tím?

Pokud si nyní kladete otázku, co proti takovým globálním nešvarům oděvního průmyslu můžete dělat přímo vy a jaké možnosti máte při nákupu oblečení na výběr, vězte, že jako spotřebitelé i jako občané můžete výrobní podmínky oděvů značně ovlivnit. Nejprve však jedna špatná zpráva: neexis­tuje žádné stoprocentně ekologické a férové oblečení, zvlášť ne v běžných obchodech s oblečením. To ale nezna­mená, že byste nyní měli vyvodit závěr, že „s tím tak jako tak nic nezmůžu" - to rozhodně není pravda. Možností, jak negativní dopady výroby oblečení zmírnit a v některých pří­padech dokonce obrátit v pozitivní, je několik:

Základem je být informován a pokud možno informovat vhodnou formou ostatní - ptejte se na možná ekologická a sociální rizika spojená s výrobou oděvů, zajímejte se aktivně o téma pracovních podmínek v oděvních továrnách a o ekologická kritéria při výrobě oblečení.

Dodavatelský řetězec v oděvním průmyslu je složitý pro­pletenec - přesto (nebo možná právě proto) bychom coby spotřebitelé a potenciální zákazníci měli požadovat infor­mace a záruky od prodejce, který zboží prodává! Ptejme se

přímo v obchodech, na zákaznických telefonních linkách nebo e-mailem, jak je u dodavatelů konkrétních firem zaru­čeno dodržování základních sociálních a ekologických stan­dardů při výrobě zboží, jak je zaručeno, že nebylo zneužívá­no dětské práce a že pracovníci dostali náležitou mzdu, zda jsou u dodavatelů povoleny odborové organizace atd.

Při vlastním nákupu oblečení dbejte na to:

aby oblečení, které kupujete, mělo dlouhou životnost, abyste oblečení, které si kupujete, opravdu „vynosili", abyste nenakupovali více oblečení, než kolik skutečně potřebujete. Zvažte možnost nakupovat oblečení z druhé ruky - to, co hledáte, možná už někdo jiný nepotřebuje. Oděvy, které sami již nepotřebujete, naopak předejte známým či rodin­ným příslušníkům, věnujte je charitativním organizacím, dejte je do bazaru.

Využívejte služeb místních krejčích a krejčových nebo si zkuste nějaký svršek zhotovit sami. U oblečení, které si sami ušijete nebo si necháte ušít od švadleny, která bydlí za rohem, je značná část rizik eliminována. Látka sice pravdě­podobně bude pocházet z konvenční produkce, ale špatných pracovních podmínek ve fázi stříhání, šití, žehlení a balení oblečení na export se tímto způsobem vyvarujete. Navíc při­spějete k omezení mezinárodní přepravy, která u textilu a oděvů nabírá obludných rozměrů. U oblečení z přírodních vláken dávejte přednost certifikova­ným bioproduktům - na českém trhu se oblečení z biobavlny či dalších biomateriálů (biooblečení) postupně začíná obje­vovat, zatím především ve specializovaných on-line obcho­dech, ale už i v některých oděvních řetězcích. Kde je poptávka, tam dříve nebo později vznikne i patřičná nabíd­ka! Biooblečení bývá sice o něco dražší než nejlevnější výrobky na trhu (cenově je srovnatelné se značkovými výrobky), ale investice se vyplatí! Kupujte si oblečení české výroby. Kromě podpory místní produkce a garance jistých pracovních podmínek přispějete k omezení mezinárodní přepravy. Vyhledávejte Fair trade oblečení, které je ušité za dodržo­vání pracovněprávních standardů Mezinárodní organizace práce. Na rozdíl od potravin je na našem trhu férového oble­čení ještě velmi málo, ale stejně jako v případě biooblečení platí - kde je poptávka, tam je i nabídka. Zatím férové oble­čení nabízejí internetové obchody Ecomamma a Ecolution. Některé obchody s outdoorovým oblečením a vybavením začínají nabízet oblečení, obuv nebo například batohy z různých recyklovaných materiálů i biobavlny. Komplexní nabídku nově zavedl například RockPoint.

Pokud nakupujete značkové oblečení, upřednostňujte tako­vé firmy, které se podrobují nezávislé kontrole výrobních podmínek ve spolupráci s nevládními a odborovými organi­zacemi - nezávislou kontrolu nejen oděvních firem provádě­jí mezinárodní organizace Fair Labor Association (www.fairlabor.org), Ethical Trading Initiative (www.ethi­caltrade.org) a Fair Wear Foundation (www.fairwear.nl) - na jejich webových stránkách najdete seznamy podniků a firem, se kterými spolupracují. Nejsou to sice 100% féro­vé firmy, ale alespoň vám pomohou zorientovat se na trhu s oblečením a vybrat si „menší zlo". Aktuální informace v angličtině rovněž najdete na stránkách Kampaně za čisté oblečení - www.cleanclothes.org.

Že přístup gigantů oděvního průmyslu lze skutečně změ­nit k lepšímu, dokládají úspěchy posledních let ze zemí jako je Velká Británie, Spojené státy, Nizozemsko nebo Německo, kde spotřebitelé - podpořeni nevládními, odboro­vými a církevními organizacemi - jeví větší zájem nejen

o poměr ceny a kvality, ale i o záruky v oblasti pracovních a ekologických podmínek výroby oblečení. V obchodech se proto objevují stále častěji Fair Trade biooděvy, značkové oděvní firmy začínají termín sociální a ekologické zodpovědnosti brát vážněji a zavazují se nejen k plnění etických kodexů (které mají splňovat i dodavatelé a subdodavatelé), ale především se ochotněji staví ke spolupráci s nezávislý­mi kontrolními organizacemi. To by bylo ještě před několi­ka lety nemyslitelné. Skutečná, stoprocentní etická „čisto­ta" konvenčních oděvů je však stále velmi vzdálená.

Poznámky

1Zdroj: Mussiolek, B. Made in ... Osteuropa. Berlin, Möller Verlag, 2002.

2Roddick, A. There is a human being behind the label. The Ecologist, čer­ven/červenec 2004, str. 24-27.

3The phase-out of Multifibre Arrangement. Bulletin on Issues in Garments and Textiles. SOMO 2004-2007. www.somo.nl.

Autorka textu: Šárka Bystřická (roz. Špačková), z publikace Ekologické institutu Veronica „Nekup to! O environmentálně šetrné nakupování“